Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Skagos - Chariot Sun Blazing

SkagosChariot Sun Blazing

Victimer26.1.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Proměna Skagos z lesních šamanů v malý lesní orchestr aneb další vítaný návrat po letech. S radostí i rozpaky.

Na některé desky nedám dopustit ani po letech a až budu velký, všechny si je pořídím v odpovídajícím formátu. Jsou to moje klenoty, na které myslím. A mezi jeden takový skoro zapomenutý řadím kanadskou (v současnosti působící na severozápadě USA) dvojici Skagos, respektive jejich druhé album Anarchic vydané v roce 2013. To u mě vyrostlo v jednu z nejzásadnějších nahrávek na poli atmosférického, chcete-li kaskádového black metalu. Přírodní, mystický a šamansky pojatý materiál tří dlouhých skladeb, které v sobě obsáhly mnohé a album jako celek působí až magicky. I dnes po letech. Pak ale Skagos zhasl oheň a já trochu zapomněl. Jen když byla ta správná chvíle na naturální černý kov snoubícího v sobě staré mýty s chutí borůvkového koláče, proč nesáhnout právě po Anarchic. Skagos jsem si tehdy soukromě cenil stejně vysoko, jako mi v časech svých prvních alb dopřáli Wolves In The Throne Room nebo Agalloch. Zkrátka hodně.

 

 

No a skoro po dvanácti letech je tu najednou pokračování v podobě třetího alba Chariot Sun Blazing. Ani jsem tomu nevěřil a vše důkladně zkontroloval, jestli nejde jen o shodu jmen a jiný druh muziky. Ale ne, je to ta samá dvojice Hawes - Symonds a jejich přírodou vonící black s přesahy. V tomto případě se více šplouchá do post-rockových vod a pod taktovkou smyčcově-dechového doprovodu. Základem budiž pořád kaskády strmých blackových strání, ale tentokrát je více cítit, že to není jenom o nich. Nové album Chariot Sun Blazing je takový malý lesní orchestr, který tvoří smyčcový kvartet, tuba a roh. A právě tyhle nástroje se výrazně podílí na novém zvuku.


Skagos jsou pořád věrní souznění s přírodou, ale už nezní tak divoce a už vůbec ne šamansky. Jsou naopak serióznější a vážnější ve svém přístupu k atmosféře. Vadí, nevadí... to si rozpleteme níže. Kapela je pořád nakloněna přírodnímu spiritualismu a na albu jsou pořád agresivní, pudové kousky. I přesto je však novinka ve znamení touhy po novém pojetí. Isaac Symonds je konstruktér Skagos a jako takový se ujal i aranží doprovodných nástrojů. Těch se pak chopili hosté, kteří následovali zadání hlavního skladatele. A rozehráli ten malý severoamerický lesní orchestr velmi slušně, protože je to hlavně on, co barví nový zvuk Skagos.

 


Kapela se tentokrát vykašlala na dlouhé epické skladby a vsadila na více skladeb skromější minutáže. Je to přehlednější, učesanější. Učesanější je i celkový projev Skagos. Takový vyzrálejší, pokud to není v tomto směru úplně sprosté slovo. Magie vyprchala na úkor přehlednosti? Mně tahle rovnice právě takto vychází. Cosi neviděného, kouzelného je pryč a slyším více ladnosti a touhy po vyváženější struktuře skladeb. Jeden malý háček je pak v tom, že mě materiál desky pouští do těch hlubokých údolí, kam jsem byl zvyklý tajně nakukovat, jinou cestou, než na kterou jsem byl léta zvyklý. Nakonec se tam dostanu, takže by neměl být problém jak, ale hlavou se mi honí, jestli je to trasa, kterou budu chtít chodit. Což není dobré znamení. Skagos to v sobě pořád mají, protože i s novinkou umí navodit kousek euforie tam, kde to člověk ani nečeká..., ale je to jiné, obyčejnější.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/skagos%20band.jpg


Kapela vyvážila svůj zvuk a propojila záběr se vší pečlivostí. Chybí mi ty okoralé blair witch momenty, kdy se člověk strachoval, jestli dojde z lesa v pořádku. Uplynulo pár let a album Skagos je víc příjemnou procházkou, než dobrodružstvím. Dnes zní trochu jako Sear Bliss zahalení ranní rosou těch strmých údolí, ve kterých se dříve odehrával zvláštní rituál spojení s přírodou. Nová kapitola dává této atmosféře jiný tvar. Víc symfonie do ponurých koutů a víc hřejivosti do míst, kde by šlo divočit a žít z mála. Ale Skagos chtějí tentokrát víc. Musím si přiznat, že s novým albem bojuji a jeho silná atmosféra na mě doléhá chladněji, než bych si přál. Na můj vkus je to až moc snaha o umění...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky