Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Skogen - I döden

SkogenI döden

Victimer30.5.2014
Zdroj: flac / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Tento způsob temné lesní zkaženosti, v rámci stylově a věrně působící epiky černého kovu, zdá se mi vkusný a solidní.

Zubatá klepe na rameno, dej nohy přesně tam, odkud cítíš její dotek. Jsme uprostřed ošklivé pocity navozujícího lesa, nohy svazuje neprostupná tma a hlavou prochází nejedna sklíčená myšlenka. Sice by se mohlo zdát, že v tomto případě budeme mít tu čest se souborem, který našel zalíbení v kombinaci smrtícího koktejlu ruku v ruce s nutnou zkázou světa, ovšem není to pravda. SKOGEN jsou triem ze Švédska a jejich prioritním zájmem je vyrukovat s majestátním black metalem, což se jim také daří. Vyjma pár dalších uskupení, kterým přišlo neodolatelné pojmenovat svou zvlčilost právě SKOGEN, je tento severský band tak nějak nejblíže ke zdroji, neboť vychází z míst, kde severská mytologie doutná z každého ohýnku zahradního domku a hrdí blondýni pak kosí zahradu s o to důkladnějším zanícením. Slovo SKOGEN značí les, takže jsme skutečně tam, kde máme být. A i když nám možná bude dobře z pocitu zvědavosti, co nekalého se děje ve státě švédském, tak záda bude zdobit spíš husí kůže, než cokoli jiného. Z obyčejné nejistoty podivně vyhlížejícího prostředí. Budiž tedy tma.

 

Na svém čtvrtém albu se kapela znovu našla v epickém balení načernalých písní, které na jednu stranu troubí do světa uhelné rouhání, ovšem z jejich snažení nepramení zrůdná zlost ani primitivní liskání větvemi do kmenů statných stromů. SKOGEN jsou zacíleni cedit svou krev skrz bolest a pocity frustrace ve středním metalovém tempu. My, tvrdou hudbou pokažení a středně rychlí epici, tomu familiérně říkáme allegro daemono moderato. Jejich hudba je zakaboněná severská obloha pár minut po vichřici, která si s sebou vzala nejspíš i poslední zbytky pozitivní nálady. Okolí objímá podivný pocit strachu, z dálky se ozývá pláč a z každého dalšího kroku má člověk dojem, že jej co nevidět dožene samotná smrt. Alespoň je to velmi pravděpodobné. Tak ostatně mluví i skladby, které album "I döden" zdobí.

 

 

Hovoří k nám totiž pouze tehdy, když nebe úplně zčerná, v době, kdy je každý z nás blíž svému konci, kdy sníh uprostřed zimy pokryje dno vykopaných hrobů a les kolem nás se stane tak temným, že by v něm jeden studenta z rozvojové země jen stěží pohledal. SKOGEN přitom umí vnést do své tvorby dostatek melodií, hymnických prvků a bojové epiky, ale pochurná mysl na pokraji sil stále dominuje. Hudebních nápadů je zdá se dost, takže se lze nechat vlákat do velmi hezkých akustických momentů, nevtíravě působících klapek a když už to vypadá, že vše jaksi utichá, přichází vkusně pojatá chlapácká hymna. Hlahol z okresních putyk a akordeony na pažích starých Vikingů ovšem nehledejte, SKOGEN jsou zcela jinde. Na podobné juchání a plácání vilných šenkýřek je mnoho neužije, jejich doménou je vyvolání nehezkých výjevů, kterých se člověk v jejich přítomnosti může dočkat.

 

Oproti právě vykresleným zážitkům ale působí hudba SKOGEN mile, až klidně. Není nijak uťáplá, ale do okázalosti má daleko. Hezký je také fakt, že album nekřičí, netrhá uši a násilně neubližuje. Prostě plyne, dokáže si zjednat pořádek kvalitním (i když nijak světoborným) přístupem a zkrátka jde tou cestou, kde není potřeba zesilovat zvuk až do té míry, kdy začíná bolet. Krev příběhů SKOGEN má téct především z duší posluchačů, nikoliv z jejich uší. A je fajn, že se tak i děje. Neříkám, že se v souvislosti s "I döden" setkáváme s něčím nevídaným, ale tahle grupka má co říct, má co dát a jejich chytře podaný epic black metal dokáže zaujmout. Tak proč to nezkusit...?

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky