Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Norské avantgardně blackové sdružení Slagmaur kutá svůj experimentální materiál už od roku 2006. Potom postupně následovala dvě alba Skrekk lich kunstler (2007) a Von Rov Shelter (2009) a osm let albové pauzy do doby, než vyšel třetí zářez Thill Smitts Terror (2017). Debutové album je mi svou zatuchle mrtvolnou sterilitou velmi sympatické. Na tváři vyloudí pousmání, ale zároveň taky uznání, protože zvuk i tvorba samotná jsou zde velmi specifické. Prohnile plastický nehumánní projev s náznaky teatrálního vyšinutí. Druhé album už je o poznání experimentálnější. Pořád si drží jisté stopy mrtvolnosti, ale jsou to jen otisky v jinak hlasitějším a zahuštěnějším prostředí. To blackově choré z toho jde ovšem pořád dobře zachytit. Podivnost Slagmaur nabírá na obrátkách. To podstatné a ve spodních patrech norského podhoubí páchnoucí si drží i třetí album. Jen se s tím nákládá zas o trochu jinak a záleží, jak na to člověk nahlíží. Slagmaur jsou v tomto období dobří magoři a mísí v sobě duch ryzího podzemí s extravagantním úšklebkem nad jeho pravostí. Mně se tyhle tři počiny se vší škodolibostí líbí všechny, respektive nemám s nimi větší problém. Ale ten první je prostě ten první.

Doba ale pokročila, je rok 2026 a Slagmaur se tasí se svou čtvrtou řadovkou. Kdo zapomněl, nechť zpozorní, kdo prozatím netušil, ať se vrátí na začátek a sjede si vše postupně. Pokročila nejen doba, ale také samotná tvorba Slagmaur. Ve studiu zaparkoval Snorre Westvold Ruch, ano ten, který vedl posvátné Thorns. A také on je podepsán pod současným zvukem Slagmaur, který nejen že evokuje, ale přímo vyžírá riffy z talíře Burzum z období Filosofem. Pocit, že posloucháte skladbu Jesu død a její různé varianty, proč by neměla zůstat v klidu na svém kultovním místě a radši vyhlížet nové zítřky, je markantní.

To je první věc, co vás razantně praští do hlavy a ta pak pobírá, co že se to vlastně děje. Slagmaur vzali tento specifický kytarový zvuk za svůj a etablují jej do své tvorby. On je podložím pro nové excesy. Ale není to jen o nich. Že duch Burzum dostává nový kabátek je takový první dojem z desky, která se postupně propracuje k tomu, že je to přece jen víc o ní, než o v krimu filosofujícím Vargovi. Slagmaur připomenou, že jsou z Norska a nejsou jim cizí tradice, ani stopy hrdosti. Hlavním posláním nové desky bylo vzít ten jedinečný sound a dát mu nový prostor. Je v tom kus nostalgie, výzvy a taky bezohlednosti. Je to o spojení staré esence a možnostech díky ní bořit blackmetalová pravidla. Slagmaur jsou útočnější a odhlodlanější než kdy jindy.

Deska funguje asi v tomto gardu. Úžas - neskonalé uznání - co je to za drzost - postupné vyprchání původního ohromení - vychladnutí. Je pravda, že Slagmaur nezní nijak záludně avantgardně, což ale v zásadě nezněli nikdy. Novinka je hodně intenzivní záležitost, kde je stejně cítit staroba jako moderna, esence pohanství a chuť rouhat se o dost vybavenější, než jen primitivně sedící na kraji cesty nad tlející mrtvolou. Tu příležitost povznést typický blackmetalový zvuk na novou úroveň nechtěli Slagmaur promarnit. A nepromarnili. Je to až výbušná směs, surová i kreativní.

První tři skladby alba na mě působí právě jako snaha nechat vytáhnout typický sound Burzum z futrálu a nechat ho napospas novému prostředí. Je to síla, jak se dá ohýbat, přenášet jinam a jak se s ním dá experimentovat. A je určitě zábavné sledovat, jak se mu daří. Vedle něj se čím dál častěji připomíná (ať už vokály nebo hudebně) z jaké že země k nám kapela míří. Dole na spodku se melou šupiny špinavých riffů a do krajiny se nechá proznít pohanská nátura. Nebyli by to Slagmaur, aby tu klasiku neprošpikovali různými podivnostmi. Kus teatrálnosti z nich pořád stříká, slyšte například track Hexen Herjer, který už je docela hodně hozen směrem pojďme to všechno smíchat a uvidíme, jestli nám to bude chutnat. Ono je to v některých případech (právě jako tato skladba) tak půl na půl. Kouzlo netrvá, časem vyprchá. Nejspíš je to i tím, že Slagmaur docela neobratně vystřílí skoro všechen svůj arsenál během prvních tří skladeb a pak už spíš vyjídají zbytky z misky a přešlapují na místě. A čím dál více připomínají lehce střelenější Dimmu Borgir.

Nové album Slagmaur pobaví, nadchne, ale nakonec i trochu zapadne. Je to cena za vysoce nastavenou laťku, kterou se kapele povede přeskočit. Další pokusy jsou už ale trochu marnější. Závěr alba v podobě tracku Rathkings je ideálním mixem všech možných pohnutek těchto průkophrobníků. Slyšte chlív i symfonii, slyšte majestát. Slyšte a užívejte, oddaně se klaňte, nebo klidně ohrnujte nos. Myslím si, že zrovna tohle je ten typ alba, kterému se těchto reakcí nahrne až až.