Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Slagmaur - Hulders Ritual

SlagmaurHulders Ritual

Victimer11.4.2026
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Nové možnosti, nová kreativita i drzá loupež, aneb jak rozeznít starého ducha (nejen) Burzum v novém rozlišení.

Norské avantgardně blackové sdružení Slagmaur kutá svůj experimentální materiál už od roku 2006. Potom postupně následovala dvě alba Skrekk lich kunstler (2007) a Von Rov Shelter (2009) a osm let albové pauzy do doby, než vyšel třetí zářez Thill Smitts Terror (2017). Debutové album je mi svou zatuchle mrtvolnou sterilitou velmi sympatické. Na tváři vyloudí pousmání, ale zároveň taky uznání, protože zvuk i tvorba samotná jsou zde velmi specifické. Prohnile plastický nehumánní projev s náznaky teatrálního vyšinutí. Druhé album už je o poznání experimentálnější. Pořád si drží jisté stopy mrtvolnosti, ale jsou to jen otisky v jinak hlasitějším a zahuštěnějším prostředí. To blackově choré z toho jde ovšem pořád dobře zachytit. Podivnost Slagmaur nabírá na obrátkách. To podstatné a ve spodních patrech norského podhoubí páchnoucí si drží i třetí album. Jen se s tím nákládá zas o trochu jinak a záleží, jak na to člověk nahlíží. Slagmaur jsou v tomto období dobří magoři a mísí v sobě duch ryzího podzemí s extravagantním úšklebkem nad jeho pravostí. Mně se tyhle tři počiny se vší škodolibostí líbí všechny, respektive nemám s nimi větší problém. Ale ten první je prostě ten první.

 


Doba ale pokročila, je rok 2026 a Slagmaur se tasí se svou čtvrtou řadovkou. Kdo zapomněl, nechť zpozorní, kdo prozatím netušil, ať se vrátí na začátek a sjede si vše postupně. Pokročila nejen doba, ale také samotná tvorba Slagmaur. Ve studiu zaparkoval Snorre Westvold Ruch, ano ten, který vedl posvátné Thorns. A také on je podepsán pod současným zvukem Slagmaur, který nejen že evokuje, ale přímo vyžírá riffy z talíře Burzum z období Filosofem. Pocit, že posloucháte skladbu Jesu død a její různé varianty, proč by neměla zůstat v klidu na svém kultovním místě a radši vyhlížet nové zítřky, je markantní.


To je první věc, co vás razantně praští do hlavy a ta pak pobírá, co že se to vlastně děje. Slagmaur vzali tento specifický kytarový zvuk za svůj a etablují jej do své tvorby. On je podložím pro nové excesy. Ale není to jen o nich. Že duch Burzum dostává nový kabátek je takový první dojem z desky, která se postupně propracuje k tomu, že je to přece jen víc o ní, než o v krimu filosofujícím Vargovi. Slagmaur připomenou, že jsou z Norska a nejsou jim cizí tradice, ani stopy hrdosti. Hlavním posláním nové desky bylo vzít ten jedinečný sound a dát mu nový prostor. Je v tom kus nostalgie, výzvy a taky bezohlednosti. Je to o spojení staré esence a možnostech díky ní bořit blackmetalová pravidla. Slagmaur jsou útočnější a odhlodlanější než kdy jindy.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/slagmaur%20boxer.jpg


Deska funguje asi v tomto gardu. Úžas - neskonalé uznání - co je to za drzost - postupné vyprchání původního ohromení - vychladnutí. Je pravda, že Slagmaur nezní nijak záludně avantgardně, což ale v zásadě nezněli nikdy. Novinka je hodně intenzivní záležitost, kde je stejně cítit staroba jako moderna, esence pohanství a chuť rouhat se o dost vybavenější, než jen primitivně sedící na kraji cesty nad tlející mrtvolou. Tu příležitost povznést typický blackmetalový zvuk na novou úroveň nechtěli Slagmaur promarnit. A nepromarnili. Je to až výbušná směs, surová i kreativní.


První tři skladby alba na mě působí právě jako snaha nechat vytáhnout typický sound Burzum z futrálu a nechat ho napospas novému prostředí. Je to síla, jak se dá ohýbat, přenášet jinam a jak se s ním dá experimentovat. A je určitě zábavné sledovat, jak se mu daří. Vedle něj se čím dál častěji připomíná (ať už vokály nebo hudebně) z jaké že země k nám kapela míří. Dole na spodku se melou šupiny špinavých riffů a do krajiny se nechá proznít pohanská nátura. Nebyli by to Slagmaur, aby tu klasiku neprošpikovali různými podivnostmi. Kus teatrálnosti z nich pořád stříká, slyšte například track Hexen Herjer, který už je docela hodně hozen směrem pojďme to všechno smíchat a uvidíme, jestli nám to bude chutnat. Ono je to v některých případech (právě jako tato skladba) tak půl na půl. Kouzlo netrvá, časem vyprchá. Nejspíš je to i tím, že Slagmaur docela neobratně vystřílí skoro všechen svůj arsenál během prvních tří skladeb a pak už spíš vyjídají zbytky z misky a přešlapují na místě. A čím dál více připomínají lehce střelenější Dimmu Borgir.

 


Nové album Slagmaur pobaví, nadchne, ale nakonec i trochu zapadne. Je to cena za vysoce nastavenou laťku, kterou se kapele povede přeskočit. Další pokusy jsou už ale trochu marnější. Závěr alba v podobě tracku Rathkings je ideálním mixem všech možných pohnutek těchto průkophrobníků. Slyšte chlív i symfonii, slyšte majestát. Slyšte a užívejte, oddaně se klaňte, nebo klidně ohrnujte nos. Myslím si, že zrovna tohle je ten typ alba, kterému se těchto reakcí nahrne až až.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky