Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Život a jeho nevyzpytatelnou špinavou barevnost plnou zvratů je radost sledovat. Hledáte-li jistotu a váš pohled občas prozradí, že jste ji nalezli, je zcela jisté, že vám ji právě světoví loutkoherci jediným tahem smetou z výhledu. Máme tady však všemožně zkoušené uskupení Slayer, kteří ze všech momentů vycházejí nezlomní a vytrvalí. Jdou stále dál. Proč ne. Když je chuť a zvláště máte-li touhu sdělovat své poselství. Sem s tím. Dosti bylo ticha. Vkrádá se však několik zásadních otázek - zda se vytrvání vyplatilo, nebo zda se připravuje pomalý odchod stranou bez boje a intrik velké hry.

Směřování je díky předchozím dvěma albům zcela jasné a zatvrzelost hudebního postoje Kingovi družiny je nepopiratelná a léty stvrzená. Má další album hlubší smysl, nebo se bude jen opakovat a přežvýkávat? Nejen v případě Slayer platí, že staří psi už mnoho nových kousků nepředvedou. Čest výjimkám. Krátká stopáž kousavých songů, nenávist, napětí, gradace, řež, krátké oddechy mezi útoky. Ne, Repentless není o šlágrech, modifikacích a nových postupech a oslnivé invenci. Je o postoji a údělu, který tento soubor kupodivu nese stále hrdě dál a vcelku to dává smysl. Jejich klasický léty ošlehaný thrashmetalový nářez stále ničí, byť se liší jen v kosmetických dimenzích. Slayer na albu Repentless poněkud rezignovali na novátorské prvky, které bylo možno zachytit na předchozích dvou albech, a obracejí se spíše do vlastní hluboké minulosti. Uvidíme příště, zda se podaří sestavu zkonsolidovat a nalézt více kompoziční odvahy.

Znovu novic Bostaph zřetelně uchopuje žezlo rytmů a na první poslech se distancuje od Lombarda. Je jedním z mála drobných překvapení na Repentless. Od začátku je jasné, že Slayer pobrali rozumu a technicky album zpracovali tak, že sice zní moderně, ale hlavně se nesype a nerve uši a raději z trendu, který postupně stupňovali, vycouvali. Nalezli pověstnou střední cestu, kdy jsou stále ničiví a hlasití. Strýček Tom naprosto přesvědčivě hraje napínavou roli, umí být naoko klidný, aby dle potřeby gradoval do exponovaných poloh, čímž pomáhá z obyčejných songů udělat spolu s Bostaphem něco víc. Slayer nyní s velkou oblibou rozehrávají skladby ve středním až pomalejším tempu, aby dosáhli postupným zvyšováním tlaku kontrastu a kýžené rozmanitosti. Snaha o budování nálad je patrná a pokud si s ní příště pánové více vyhrají, bude to ku prospěchu výsledku.  Sám soubor nyní svým výrazem jasně říká, že vše podstatné bylo řečeno v jejich stylovém řečišti před třiceti lety jimi samotnými. Berou dávné postupy a lehce je svými zkušenostmi přepracovávají dle současných možností. Pro progresivně laděné posluchače nic skousnutelného, pro ortodox je album denní nutnost a pro nostalgiky rekapitulující dlouhou životní dráhu jsou vítanými souputníky. Lidové album, žádné vysoké umění se nekoná.

Synonymum pro prezentované skladby je na většině hrací bohužel doby nuda. Nic jiného mě nenapadá. Navíc se skladby svým charakterem sice pečlivě střídají, ale po setřídění tu máme tři typy: metalizované punkovky, metelice a gradované rozvážné skladby. Poslední typ mi momentálně k Slayer nejvíce pasuje. Opakování sebe sama však kazí posluchačský dojem, který nezanechává pro album povzbudivé vyhlídky na pozdější protočení v přehrávači. Punkově metalické odzemky by měly rozprašovat nudu, ale efekt je opačný. Krátkometrážní skladby sejmou a jdou dál bez zásahu. Klasický thrash v podání Slayer je tentokrát až příliš ohraná písnička bez opravdu zaznamenáníhodných bodů, což se o předchozích nahrávkách říci tak úplně nedalo.