Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Slzy Mrtvého Světa / Kostival - V podzemí / Kostival (split)

Slzy Mrtvého Světa / KostivalV podzemí / Kostival (split)

Jirka D.16.4.2024
Zdroj: CD-R v jewel case // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: Blackmetalové podzemí do slova a do písmene.

Na metalové encyklopedii má kapela Slzy mrtvého světa svůj profil a když si prohlížím tam uvedenou fotku a čtu tam uvedené tematické směřování (Post-apocaliptic, Destruction, Desolation, Cannibalism ... ano, včetně té pravopisné chyby), ve skrytu duše doufám, že je to celé bráno jako nadsázka, trochu specifický humor a že jinak jsou do docela normální chlapíci, co chodí do práce, na pivo a nadávají na politiku. Tahle kapela už u nás svůj prostor měla, v roce 2021 se svým prvním vydáním Na planetě Zemi – čtěte ZDE, a dnes tedy dostává prostor podruhé. Pro pořádek doplním, že jde o jeden z výhonků kopřivnické scény, a že jednotlivé členy můžete zastihnout jak v podobně obskurních spolcích typu Přítel Belial či Staroslovanská pitka, tak i v serióznějších kapelách jako Drutty nebo Panenské plameny (v osobě baskytaristy Lukáše Sedláčka).

 

Naproti tomu o teplické kapele Kostival nedohledáte skoro nic; kromě značně zanedbaného bandzone profilu, kterého od smrti dělí jedno mávnutí motýlích křídel, jsem nenašel ani psí štěk. Tady si dovolím první poznámku k recenzovanému CD splitu, ve kterém jsou na jednu stranu uvedeny texty všech osmi skladeb (ke cti obou kapel v češtině), ale na stranu druhou v něm nedohledáte vůbec nic dalšího. Sestava, jména, data, čísla ...prostě nic. Kromě loga „Studio Reverze“ nedohledáte ani informace o tom, kdo je zodpovědný za zvukovou podobu nahrávky, což by mě osobně dost zajímalo, protože zvuk je jedna velká legrace a strašně rád bych věděl, kdo disponuje tímhle smyslem pro humor.

 

 

Každá kapela má zvuk nastavený po svém, což by u splitu ani tak nevadilo a děje se to řekl bych běžně, ale v tomhle případě ono „po svém“ je skoro až „naopak“. Zatímco kopřivnické Slzy mají těžiště ve středech, výšky a spody téměř nehrají, tak teplický Kostival naopak duní jak dělostřelecká příprava. U první čtveřice skladeb neexistuje baskytara, neexistují hlubší bubny a kopák, a činely dělají jakési rozmazané ššš na pozadí. Všechno stojí na kytaře, na vokálu a vaší představě o bicích. V případě Kostivalu někdo zavěsil mikrofon přímo do kopáku (pokud to někdo vůbec nahrával), a ten, když spustí, přehluší naprosto všechno ostatní. Vytažení spodních frekvencí je obludné a nahrávku to naprosto zabíjí. Oba přístupy jsou za mě naprosto amatérské a řemeslně špatně, přitom ale nejsou špatně nějakým zajímavým způsobem, který by u podzemního black metalu mohl platit za výhodu. Z pozice posluchače si spíš umím poradit se zvukem Slz (i díky velmi slušné dynamice), zatímco dunící a dynamicky vyloženě slisovaný Kostival se poslouchá dost nekomfortně.

 

Z pohledu samotné hudby je obsah ryzí underground, který určité důstojné podoby dosahuje opět víc u kopřivnických. Jejich čtyři skladby, tvořící samostatný post-apokalyptický příběh v podzemí bloudícího a nakonec umírajícího člověka, mají minimálně nápad, logickou stavbu, schopnost pracovat s dějem, jeho vývojem a gradací. Prostředky jsou sice celkově primitivní a triviální (že by black metal?), ale při troše snahy se lze do nahrávky proposlouchat a nechat se vtáhnout. Skladby jsou poměrně dlouhé (limitně i přes sedm minut), ale jejich plocha je zaplněna intuitivním hudebním příběhem, který i díky nikoliv dominující, ale poměrně silné melodické lince dokáže posluchače zaujmout. Až na ty klávesy, kterých naštěstí není moc.

 

Kostival na to jde trochu jinak a jejich black metal je taková variace na Master’s Hammer a hlasový projev Františka Štorma. Ani jejich skladby se nebojí melodií, za mě překvapivě ani samplovaných chorálů (Nechuť) a obecně poměrně dost naaranžovaného zvuku (Zima). Triviálnost je ale ještě triviálnější, hudební a hráčské postupy vyloženě školácké a to, že jde narozdíl od Slz rozumět vokalistovi, vlastně ani nevím, jestli je výhoda. Všechny čtyři skladby jsou krátké, mají problém se překulit přes tři minuty, a tím i nerozpracované a spíš jen tak nahozené do prostoru. Začínající kapela se vším všudy, aspoň v to doufám.

 

P.S.: Hodnocení berte jako průměr 45 a 25 %.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky