Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Smog - Nuor

SmogNuor

Jirka D.3.1.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Dřevní doomařina v podání mladé německé kapely, které nechybí autentická přesvědčivost i velká dávka naivity.

Smog jsou mládežníci z bavorského Norimberku, kteří toho za sebou zatím moc nemají, tedy alespoň pokud se zaměříme na vydanou muziku. Jednoduchým pohledem na časovou osu lze zjistit, že vyšší nároky na sebe nekladou a jestli se jim první EP Hiraeth podařilo vydat až čtyři roky od založení kapely (to se datuje rokem 2015), tak letošní plnohodnotný debut Nuor dělí od vzniku formace roků sedm. A to je vše, respektive o čemkoliv dalším metalová encyklopedie mlčí a snad se jí dá věřit.

 

Pokud jde o žánr, lze tamtéž dohledat zařazení k sludge / doom metalu, což můžu na jednu stranu potvrdit, na stranu druhou v jejich projevu nelze neslyšet starobylý death / doom 90. let, byť oděný do současného overalu především ve zvuku kytar (Distances). Bez ohledu na toto dilema je ale projev Smogu bytostně práchnivý, dřevní, dusivý a troufám si tvrdit, že svou hudbou dělají čest svému jménu. Z čehož více méně vyplývá, že tenhle přístup jim mnoho slávy a našlapané stadiony nepřinese, nicméně na druhou stranu z nich lze cítit takovou upřímnou opravdovost až oddanost, že to byl vlastně důvod, proč jsem se u této desky zastavil.

 

Smog band

 

Nuor jako plnohodnotný debut je dlouhohrající deska na dnešní poměry skutečně dlouhá, protože s nahrávkami přesahujícími hodinu hracího času se ve světle renezance vinylů už tak často setkat nelze. Naproti tomu obsahuje pouhých sedm skladeb, čemuž samozřejmě odpovídá jejich nadstandardní čas, během něhož bude posluchačova trpělivost podrobena mnoha zkouškám. Smog jsou víc nadšení než zkušení a mnohem víc naivní než zruční, takže svůj řádně podladěný a zboostrovaný doom hrnou vpřed tak nějak intuitivně, příliš si nelámou hlavu s vymýšlením nějakých silných motivů a spíš tu svou vizi nechávají tak nějak plynout. Má to svoje kouzlo nechtěného, má to svou hloubku danou určitým druhem hudební spřízněnosti, a když občas z těch elektrických výbojů, kterým se dřív říkalo kytara, zazní nějaké nemocné sólo, člověk má vlastně až skoro radost. O závěrečné hymnycké Last March ani nemluvě.

 

Svým způsobem je docela zajímavé, že po doposlouchání nahrávky (a klidně i vícenásobném) toho v člověku mnoho nezůstane v tom smyslu, že by si něco zapamatoval ... snad s výjimkou takového zvláštně protivného motivu ve skladbě Spit. Respektive zajímavé na tom je to, že to nijak zásadně nevadí. Že ta deska není ani tak o jednotlivých skladbách, jakožto spíš o celkovém naladění, které je takovou depresivní, apokalyptickou a temnou vizí, kterou můžete obrátit dovnitř, do sebe, anebo klidně směrem ven. Vyjde to nastejno. Ostatně už první slova desky I saw this world falling... (nesmějte se) napovídají mnohé a ke cti hlavního vokalisty budiž napsáno, že z té ponurosti během poslechu desky nijak neubírá. Opět, ten jeho hlas působí – řekněme si to otevřeně – hodně naivně, dřevně jako v raných devadesátkách, když ještě Anathema snila svoje temné sny, ale hoďte kamenem, kdo jste taky neměl takové své osobní období plné démonů.

 

Jinak není moc co dodat, zvukově je album uděláno na koleně a podle toho taky hraje a docela dobře koresponduje se vším tím okolo. Jste-li náročný posluchač, musíte jít o dům dál. Vedle toho třeba do auta je to docela fajn album a domácí poslech si tím zatěžovat nemusíte – zatím stejně došlo pouze na digitální vydání a fyzicky, pokud mi něco neuniklo, k dispozici není nic. Klidně u toho může zůstat.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky