Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sóley - We Sink (reedice)

SóleyWe Sink (reedice)

Jirka D.8.12.2013
Zdroj: mp3 (273 kbps, VBR)
Posloucháno na: PC / Evolve Blues R222
VERDIKT: Album dva roky staré, ke kterému je radost se vracet. Přišel na to i vydavatel.

Velkoplošné brýle jsou zase v módě, evidentně i na Islandu, humanitně vzdělané intelektuálstvo se nezapře. Na Sóley se mi líbí její vizuální vklad, cit pro grafickou stránku svého hudebního díla (jakkoliv autorkou artworku není), smysl pro detail a samozřejmě její muzika. No a ona sama taky není k zahození. S brýlemi i bez.

 

Deska „We Sink“ vyšla už v roce 2011 u německého vydavatelství Morr music, letos se na svět dostala reedice v podobě gramofonové dvoudesky s doplněnými třemi skladbami oproti edici původní a vzhledem k časové disproporci je jasné, že na Echoes můžeme být  aktuální leda až letos. Obdobná disproporce je i mezi recenzí a onou deskou, protože – ač mám naposloucháno skutečně hodně – jsem chtěl dodržet pořadí: 1. koupit desku a 2. napsat recenzi. Nezdařilo se ani to, jsem mezek.

 

 

Sóley je především křehká dívka a jako taková tvoří křehkou hudbu, ke které je třeba přistoupit v patřičném rozpoložení a našlapovat lehce. Přesto mám dojem, že tahle hudební něha dokáže bez problému zastavit stokilového chlapa a donutit ho volit mírná slova a aspoň lehce se zastydět za své upocené triko. Baladický minimalismus „Smashed birds“, jasně, to je ona. A nejen ta. Jako správná sólová deska (Sóley jinak působí v kapele Seabear a projektu Sin Fang) má i „We sink“ výrazně vytažený vokál, i když posledního Leonarda Cohena nedostihuje. Střed jistí piano, akustická kytara a elektronický support v různém poměru sil a záda kryje řada zvuků a občas výbojně se tvářící bicí / beaty. Dle výčtu by se mohlo zdát, že nástrojů a zvuků je až dost, ale opak je pravdou – album působí velmi sevřeně a vytváří dojem čehosi malého, schouleného, co je třeba opatrovat a chránit. Přesto je třeba zdůraznit aranžérskou hravost a rafinovanost, schopnost pracovat se všemi linkami způsobem, který u takhle mladé umělkyně může budit údiv a respekt. Ale jsme na Islandu, takže jaképak copak.

 

Onu aranžérskou promakanost lze nahlížet i z kontextu předchozího EP (Theater Island, březen 2010), jehož tři skladby jsou připojeny na druhé desce, a z nichž jasně vysvítá umělecký posun Sóley směrem k barvitějším a v nikoliv širokých mantinelech otevřenějším aranžím. Nutno dodat, že zbylé tři skladby jsou na „We Sink“ rovněž, jen lehce přepracované.

 

 

Podobný posun lze vysledovat i v atmosféře desky, která je samozřejmě zabořena hluboko v melancholii stříknuté čímsi jako černým humorem (názvy skladeb jako „We will put her in two graves“, „About your funeral“, „Kill that clown“ nebo zmíněná „Smashed birds“ snad hovoří za vše), ale jakoby z té mlhavé deky prosvítalo cosi barevného a veselého, co dělá desku sice vážnou, ale přesto uvolněnou a hravou.

 

Řečeno souhrnně, „We Sink“ je velmi dospělá a vyzrálá deska a není divu, že reedice vychází tak brzy po prvním pressu, navíc v době, kdy fetišismus gramodesek graduje. Teď už zbývá jen zvednout zadek a jít si ji koupit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky