Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Soulfly - Totem

SoulflyTotem

Jirka D.20.10.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Vyrovnaná groove-metalová rubanice bez výkyvů jakýmkoliv směrem. Soulfly jedou stále na neutrál a nelze je vnímat jinak než jako relikvii.

Soulfly jsem se vrátil z čiré zvědavosti, protože čistě pocitově vzato jsem nad nimi zlomil hůl už před mnoha lety. Současně jsem si před poslechem novinkového alba sám sobě slíbil, že se k němu pokusím přistoupit v maximální možné míře bez předsudků, což stále ale znamená, že těžiště jejich tvorby pro mě leží na úplném počátku a že po desce Dark Ages jejich dráhu vnímám jako tvůrčí impotenci. Ale budiž, roky běží, vzpomínky na minulé desky slábnou, protože zcela upřímně řečeno se k nim vůbec nevracím, a tu úplně předchozí Ritual (2018) jsem slyšel snad jenom párkrát.

 

První velké překvapení spojené s vydáním Totem je absence Marca Rizza v sestavě, protože pokud něco zachraňovalo celkový dojem na minulých deskách, byla to jeho kytara. Aktuální sestava Soufly je tedy tříčlenná, přičemž kromě taťky Maxe sedí za bicíma jeho syn Zyon a baskytaru v rukou drží Mike Leon, což jsou jména se Soufly už nějaký ten rok svázaná. Není proto divu, že v roli hostujících muzikantů jsou hned tři kytaristé, protože nechat to celé pouze na Maxovi by znamenalo zadělat si na pomluvy. Jinak k jistotám patří vydání na značce Nuclear Blast, což si ohodnoťte každý sám za sebe podle osobního naturelu.

 

Soulfly band

 

Deska svou úvodní skladbou Superstition na sebe prozradí prakticky vše a se vší vážností můžu říct, že nic dalšího, osvěžujícího ve svých dalších minutách nepřinese. Ve své podstatě jde o jednoduchou groove-metalovou rubanici okořeněnou lehkým nádechem tribálně znějících bicích (pozor, jakože Soulfly!) a sem tam prohozeným kytarovým sólem nebo jinak výrazným, táhlým motivem hlavní kytary, což je samozřejmě fajn, i když mnoho velkých myšlenek v tom stejně nedohledáte. Do toho Max Cavalera štěká svoje hesla, ve kterých hledat význam je vysloveně transcendentální zážitek, a to vše podáno a zabaleno v naleštěné produkci se silně přepáleným zvukem, jehož poslech potěší tak maximálně v autě.

 

Při hledání argumentů „pro“ musím přiznat jistou soudržnost a vyrovnanost materiálu, který při svých čtyřiceti minutách úspěšně kličkuje kolem černých děr tvůrčího marasmu a svým způsobem docela pevně svírá ve svých rukou otěže vlastního řemesla. Je to bytostně deska Soulfly, která naplňuje očekávatelné standardy z posledních patnácti let jejich existence, kdy brazilský prales je používán jen jako obchodní lákadlo bez hlubšího konceptu nebo vážnějšího dopadu do vlastní muziky. Výsledkem je poznatelná produkce kapely, která svůj tvůrčí náboj odložila už hodně dávno a jak zjišťuju z aktuální desky, stále se nemá jej opět zvednout a zapojit do hry. Snad nejvýrazněji se to projevuje v tradiční instrumentálce Soulfly s pořadovým číslem XII, která je vysloveně tragická a kterou nelze vnímat jinak než jako scénickou hudbu do reklamy na prací prášek.

 

Totem je za mě čistý produkt šitý na míru očekávání fanouškovské základny, což (i když to tak možná nevypadá) konstatuju bez emočního zabarvení nebo odsudku. I takové desky jsou potřeba a upřímně jako řemeslo tohle album funguje docela slušně – nenudí, šlape energicky čistě vpřed a kromě zmíněné instrumentální komedie jsem nezaznamenal žádný vysloveně průšvih. Při své úměrné délce je poslouchatelné na jeden zátah a asi si umím představit velkou hromadu zásadně horší muziky. Což je vlastně docela dobrý závěr.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bhut / 20.10.22 7:41odpovědět

Rozumím té tendenci se kapele věnovat, já už to ovšem nějak nedokážu. Nejnovější album, co jsem slyšel je Omen a to už je docela dlouhá doba. Sbírku CD jsem však ukončil ještě dříve - Dark Ages. No a když to tak čtu, tak mi vlastně vůbec nic neutíká...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky