Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Spineshank - Anger Denial Acceptance

SpineshankAnger Denial Acceptance

Jirka D.30.1.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: "Anger denial acceptance" zní toporně a šroubovaně, což je situace překvapivě paradoxní, když si uvědomíme, že obsahem jsou především jednoduše písničkové skladby bez zbytečných odboček a postranních cestiček.

Opět jedna kapela, která se snaží znovuzískat vavříny a slávu, oboje nabyté a posléze ztracené v bouřlivém období na začátku nového milénia. Tehdy se to mladými kapelami především za oceánem jen hemžilo, hvězdy vzlétaly k nebesům a mnohé zase padaly do zapomnění, MTV ani nestačila přehrávat klipy všech těch nadějných, nově objevených spolků, v jejichž čele stáli opěvovaní i nenávidění Linkin Park, Roadrunner vydával jedno CDčko za druhým a jejich prodeje šly do statisíců i u těch méně známých uskupení. Svoje místečko na této scéně si udělali i Spineshank a místo abych věnoval jeden stručný odstaveček jejich historii, formou recenze jsem vzpomněl jednu z jejich tří nahrávek z té doby – The height of callousness (2001) – kde se něco o časech minulých dočtete.

 

Dnes se proto věnujme pouze a jenom jejich novince, která byla pojmenována Anger denial acceptance (překlad je trochu oříšek, možná něco jako „Hněv odmítavého přijetí“) a vyšla v červnu pod (překvapivě) evropským vydavatelem Century Media. Vyhnu se disputacím na téma reunionů, kterých se v poslední době událo tolik, že by stálo za námahu zadat na toto téma nějakou ekonomicko-sociálně-psychologickou studii, a pokusím se spíš vypíchnout základní znaky alba v kontextu plynutí doby. Takže poznatek – novinka je především sázka na jistotu. Pokud byla předchozí tvorba kapely jasně nasměrovaná na klasickou kompozici sloka-refrén, přičemž ve sloce se agresivně řvalo a to tak, že se nad kapelou vznášela přihrádka metalcore, a refrén zase působil jednoduše, melodicky a přímo vybízel k zapojení se do děje, tak aktuální produkce Spineshank tenhle vzorec bezezbytku přebírá a pokouší se o stejně fungující kompilát jako kdysi. Ono což o to, na klasické rock’n’rollové kompozici funguje velká většina kapel a pokud se správně poskládají všechny komponenty do srozumitelného celku, výsledek může překvapit a přinejmenším bavit. Ne tak aktuální Spineshank. Od úvodních skladeb je tato snaha cítit na sto honů, rádoby ostro-líbivé hitovky působí kostrbatě, příliš jednoduše a neotesaně a pokud se do alba zaposloucháte opravdu důkladně, někdy v polovině vás přestane bavit, protože snad nikoho nemůže uspokojovat poslech recyklátu už nejednou přehnaného přes ten samý vzorec.

 

Instrumentální stránka nahrávky je slušná, nikterak vám dech nevyrazí, ale rozhodně nezpůsobí otřes. Zajímavý je rovněž prvek elektroniky, který byl v minulosti zastoupen podstatně větší měrou a který tentokrát pozbyl na významu. Ve své době byla kapela skloňována v souvislostech s industrialem, mluvilo se o cybercoru a podobně nepřed-stavitelných subžánrech a tak je nástrojově tradičnější pojetí novinky pro mě mírným překvapením. Veškerá odlidštěnost je tak ukrytá v občasné modulaci hlasu a podivně chrastivém zvuku, jehož dosti ostré hrany občasně kolidují se snahou o líbivou pasáž, refrén či melodii.

 

Když bych to měl shrnout do jednoho jednoduchého sdělení – albu chybí nadhled starých bardů. Anger denial acceptance zní toporně a šroubovaně, což je situace překvapivě paradoxní, když si uvědomíme, že obsahem jsou především jednoduše písničkové skladby bez zbytečných odboček a postranních cestiček. Jasný tah na branku v podobě snad slušného hitu lze zachytit jen opravdu zřídka („Nothing left for me“ nebo „I want you to know“) a když začnu skládat vedle sebe nelichotivé aspekty desky – skladby výrazně nižší úrovně, mnohdy tragicky až protivně vyznívající snahu sklížit drsné s líbivým (titulní „Anger denial acceptance“), závěrečnou sladkobolnou „Exit wounds (acceptance)“, která je vysloveně úděsná, velmi nepříjemný zvuk a kýčovitý obal – výsledné hodnocení nemůže být kdovíjaké. Album rozhodně není propadák, spíš jen dává jakousi fyzickou podobu mnohdy dost imaginárně pronášeným sdělením typu: „nadprodukce hudby“, „šedé vody průměru“ a podobně.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Deliverance / 30.11.12 7:09

Dodneška nechápu co má tolikero lidí proti Axiomě... Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych řekl, že Axioma je má snad nejposlouchanější deska vůbec... Plná božích nápadů (svého času u Enslaved novátorských), se skvělým zvukem, nepřístupná a zároveň tak lehká... I dnes bych jí napálil plných 100%. Naopak vychvalovaná Vertebrae je dost krkolomná a nezáživná, člověk aby se prodíral než najde výbornou pasáž... Ale jen můj dojem. K Riittiir zatím nechci psát unáhlená slova. Stoprocentní jako Axioma není, songy 5, 7 a 8 mě nudí, ale jinak rozestavěný styl posledních desek dotahují k dokonalosti. Třeba taková Roots of the Mountain je šperk. Larsenovy vokály jsou na celém albu parádní, naopak Grutle už to možná občas až přehání. Jelikož jsem vlastníkem originálek jak Axiomy, tak i Riitiir, tak jako výrazné negativum musím zmínit grafické zpracování desek. Hezký přední obrázek a čau nazdar. Obě desky jsem si koupil v digi verzích, takže ne v těch klasických, obvykle chudých jewel a čekal jsem od toho trochu víc, no. A dovolte mi dodat i to, že tahle recenze se opravdu nepovedla. Dlouho jsem nečetl takový žblept, recenzí bych to určitě nenazval.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky