Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V závěru recenze prvního alba kapely s poetickým názvem Staroslovanská pitka se kolega zamýšlel nad tím, jestli se jedná o spontánní a výhradně jednorázovou záležitost, anebo jestli se nedej bože stane to, že kapela bude ve svém snažení pokračovat. Už jen z toho, že čtete tenhle text, je jasné, že pokračování se koná a že po nějakých třech letech po desce Pivní vrh přišla na svět deska druhá s názvem Časy bujarého veselí. Nebudu na tomto místě tvrdit, že jsem první album slyšel. Neslyšel a cosi mi našeptává, že to nemám dělat a že to nebude muzika pro mě.  Snad mi to odpustíte. Druhé album jsem slyšel, řekněme, několikrát a takhle dopředu vám můžu našeptat, že to není muzika pro mě.

Celý koncept kapely považuju za jistý specifický druh humoru a než si o mě začnete myslet, že jsem vyloženě suchar (možná trochu), zkusím se obhájit tím, že humor v hudbě mám docela rád. Jen mi musí sednout a musí to být ten typ humoru, který se mnou nějak rezonuje. Frank Zappa, nebo Primus a Les Claypool obecně, uvedu za všechny. Humor typu Morčata na útěku ne. Humor typu YBCA ne. Humor typu Staroslovanská pitka taky ne.

Cédéčko o osmi regulérních skladbách začíná dvouminutovým intrem, což je tematický proslov na pozadí s praskajícím ohněm, svistotem větru, deštěm, několika údery hromu (protože tajuplná atmosféra, žejo) a kvikotem prasete. Má to tu výhodu, že po absolvování jednoho poslechu můžete příště začínat až od druhého tracku playlistu, intro přeskakovat a následovat tak mého příkladu. Anebo taky nemusíte, je to věc přístupu a vkusu. Následující dění je v mnoha ohledech pozoruhodné. Obsahem je jistá forma podzemního, dřevního a dřeváckého black metalu (s malým, ale nikoliv zanedbatelným množstvím grindu), což především znamená to, že případné nároky, standardy, zkušenosti a vyposlouchanost musíte pro tentokrát odložit stranou. A to hodně daleko. Hudba této nahrávky nesnese posuzování podle objektivních kritérií, nesnese srovnávání s něčím, co bychom mohli nazvat seriózní scénou, a veškerá vaše vstřícnost k ní bude muset být založena na sympatiích, empatii, případně na stejném smyslu pro humor.

Deska má podle všeho české texty, ale prakticky jim není rozumět. Když občas probleskne srozumitelná pasáž, čpí z ní chlast a jednoduchost. Zvuk je kombinací autentického a nedokonalého přístupu, což do jisté míry lze nahlížet pozitivně a jeho jakási věrohodnost je mi blízká. Na stranu druhou třeba sejmutí bicích není dobré a jejich stopa se v těch ostatních hodně ztrácí (hlavně bubny) a v popředí si to rozdávají hlavně hlas(y) s kytarou. Basy jsou prakticky neslyšitelné a desce tak úplně chybí spodek. Kompozice jednotlivých písní jsou úměrné tomu všemu, nečekejte žádnou složitost ani rafinovanost, nebyla zamýšlena a na nahrávku se nedostala ani nedopatřením. Neodvážil bych se tvrdit, že skladby jsou vyloženě špatné, jen jsou si vzájemně hodně podobné, nepřekvapivé, málokdy (pokud vůbec kdy) vás zaujmou nějakou zajímavou pasáží nebo technickou vychytávkou, a většinu času prostě jen plynou. Fotky ze studia zachycují dobrou pohodu, několik lahví silného pití včetně té hrůzy z Třebíče, takže si umím představit, že prioritou bylo si celý proces především užít.

Velkou míru snahy a energie lze vidět především ve ztvárnění cédéčka (v tomto případě páleného CD-R), kterému nechybí tematický booklet s jakousi společenskou hrou včetně pravidel, od které střízliví neodejdete. K tomu několik laminovaných karet a výjevů z různých pijatik. Celkově dobré, autentické a osobité, což vždycky potěší.

Takže co s tím vším dohromady? Na jednu stranu tomu celému rozumím a chápu touhu si touto netradiční formou oddechnout od konvencí a stereotypů. Má to svého ducha a specifický naturel. Na stranu druhou o víc než zábavu nejde a hudební hodnoty v tom hledat nelze, to bychom si lhali do vlastní kapsy. A to nedokážu ... a taky to není muzika pro mě.