Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Berlínské blackmetalové trio Sun Worship debutovalo po několika menších nahrávkách v roce 2014 deskou Elder Giants, která vyšla nejdřív pouze jen jako digitální chiméra a jako limitovaná sběratelská edice na magnetofonové kazetě. Kazeta je dávno fuč. Zaprášilo se i po prvním vinylovém lisu, jehož vydání následovalo, a zaprášilo se i po druhém a třetím lisu. K dispozici tak je pouze čtvrtá vinylová edice a nově už i deska druhá, která se snaží na úspěch Elder Giants navázat.

Sun Worship hrají black metal, který si nezakládá na Satanovi, na zlu ani na černobílém líčení zadnice. Sází na silnou atmosféru, rychlé a nikdy nezpomalující tempo, na hutnost produkce, mohutnou stěnu kytar a na témata blízká Zemi (Elder Giants) či aktuálně vesmírnému prostoru. Stejně tak sází na norské kořeny (Mayhem) a zhusta využitou repetici (Burzum), díky níž tvoří skladby délek nezřídka kolem deseti minut a současně spoří množství použitých motivů. Těch je naprosté minimum a je s podivem, s jakou přesvědčivostí s nimi dokáží zacházet, s jakou lehkostí je umí - byť třeba nenápadně - rozvíjet a že jim tohle všechno stačí na čtyři dlouhé a zdaleka nenudící kompozice. Stačilo jim to i na festivalu Roadburn - i tam je vynesl úspěch prvního alba.

Nová deska je z hlediska tempa a atmosféry ještě nekompromisnější než album předchozí a ticho, které zavládne po jejím přehrání, je neskutečně zvláštní. Přijde náhle a nečekaně. Během těch sedmatřiceti minut si vás kapela získá, omotá kolem prstu a s přehledem zboří všední realitu, na níž vystaví vlastní svět, vlastní prostor s dalekou ozvěnou vokálu a především prostor umožňující imaginaci posluchače. Ten zdaleka není zahnán do kouta, není masírován nátlakem zla a imitací agrese, ale je mu dána možnost zaplňovat vytvořené dálavy vlastními myšlenkami. Ta atmosféra je silná, hluboká, ale zdaleka ne ubíjející.

Celá tahle mašinérie je hnaná pouhou trojicí hráčů, kteří své úlohy rozdělili mezi bicí, dvojici kytar a dvojici vokálů. Na baskytaru nedošlo a byla-li snad studiově dohrána (což si nemyslím), ve zvuku rozhodně slyšet není. Zvuk sází vše na divokou kartu mohutnosti, kytar posazených na black metal rozhodně nízko a na čistě vytažené činely, které ženou celé spřežení vpřed velmi nekompromisním způsobem. Vokál skřehotá z prostoru a z dálek, melodické vyhrávky jsou střídmé a střídmě roztroušené napříč albem a tempo připomíná splašené spřežení. Sun Worship odpočinek neznají a celé album vytváří dojem, že bylo nahráno na jeden nádech a při jednom vytržení smyslů. Možná proto je to ticho na konci tak tíživé a působí tak nepatřičně.

Sun Worship hrají black metal, ale moc na to nevypadají. Možná neosloví pravověrné a možná jim dokonce budou trnem v oku. Sun Worship na rozdíl od mnoha pomalovaných imitátorů jdou trochu jinou cestou, cestou silné a přesvědčivé atmosféry, která ve spojitosti s black metalem narůstá a nabývá na naléhavosti a na síle. Zdaleka nejsou první, nejsou ani druzí a nebyl by problém najít jim několik podobných. Ale to, co hrají, hrají velmi přesvědčivě.