Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tartaros - The Red Jewel

TartarosThe Red Jewel

Sorgh31.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: Tohle pojednání si bude chvílema protiřečit a chvála se zničehonic změní v přiměřenou kritiku. I tak si ale myslím, že The Red Jewel má co nabídnout. Mělo toho ale být víc.

Jakmile jsem kdysi zjistil, že kolega Victimer přidal ještě v dobách Innocence do databáze projekt Tartaros, zamrazilo mě lehce za krkem a duši mi naplnila tma. Tak silné pocity ve mně album The Red Jewel ještě i po letech vyvolává, i když jsem o zaprášené CD už drahnou dobu okem ani nezavadil.

 

O co vlastně jde? Tartaros je dítkem Charmanda Grimlocha, kdysi koncertního klávesisty slovutných Emperor. Až ve své vlastní skupině se ovšem mohl naplno realizovat a řádně toho využil. Všechno si nahrál v klidu sám, od vokálů přes kytary až po klávesy. Jenom se škopkama mu vždycky přišel někdo vypomoct. Sám si desku taky produkoval a je třeba říct, že se asi vyzná, protože odvedl dobrou práci. Takříkajíc z tovaryše mistrem.

 

Na desce se, roztroušeno mezi kamennými pomníky, nachází osmero obelisků spadajících do škatulky symfonického black metalu. Ptačí trus je již silně poznamenal, tlející listí zčásti kryje jména umrlých, ale přesto není těžké porozumět. Hodně zprofanovaná škatulka symfoblacku by vás rozhodně neměla odradit, ba naopak. Krom nezbytného zla v podobě zbytečných a nic neříkajících alb, bylo v tomto stylu natočeno i několik slušných věcí. Toto je jedna z nich. Celou kolekci otvírá strašidelné intro, směs klávesových vln, šepotu a tlumených deklamací. Proslov vrchního opata kláštera z pekel dodává věci na vážnosti, což ani není třeba, smích mi odumřel hned v zárodku ještě někde pod bránicí.

 

Od druhého kusu už to peláší svižným kvapíkem dolů do katakomb. Snad nejdominantnějším prvkem na desce jsou rozpálené špóny sypající se z brusek nelítostných kytar, kdy zkušené ucho posluchačovo je s to rozpoznat inspiraci v Emperor. Některé pasáže by se vskutku mohly ocitnout na albu Anthems To The Welkin And Dusk norského císaře. V tomto případě to ovšem nelze brát jako úmyslnou kopírku, ale jako přirozený vliv bývalých chlebodárců. Druhým a snad stejně silným pilířem alba jsou klávesy. Ty hudbu nejen stylově doplňují, ale rozvíjí ji dál až někam na hranici atmosférických orgií, těžko to nějak pojmenovat. Je to něco zcela nevšedního, v black metalu ne často slyšeného. Hudba je velice syrová, tak nějak „železná“, zebe mě z ní. Při procházce touto manéží zatracení tak není od věci si v pokoji přitopit či nasadit na nohy alespoň teplé fusakle.

 

V ranku nám milé hudby hodnotná deska, ale má jednu vadu. Oposlouchá se. Alespoň moje okouzlení mělo vcelku jepičí život a to i přes nespornou  kvalitu dílka. Asi tak kolem čtvrtého songu dojde k nasycení a zbytek kolekce je mi šumafuk. Chtělo by to víc nápadů a podnětů. Takto se z původně zajímavé desky stává otravný společník.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 4.11.12 15:08odpovědět

Je asi pravda, že se oposlouchá (už si ani nevzpomínám kdy jsem desku slyšel naposledy), ale dobře vím, že mě svého času uhranula. Během přechodného bydliště v bohunické garsoniéře jsme kolikrát byli v bytě jen sami dva - já a Grimloch. A bylo nám dobře.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky