Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Teitanblood - The Baneful Choir

TeitanbloodThe Baneful Choir

Garmfrost11.11.2019
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: The Baneful Choir je zlo s přesahem. Hraje si s emocemi a stupňujícím vztekem.

Geniální zběsilost Death je stále mojí nejhorší noční můrou. Neslevilo z ní ani o dva roky mladší EP Accursed Skin. Kouzlo trvá… Ha! Bylo otázkou, s čím se španělští psychopati Teitanblood vytasí na další dlouhohrající desce. Z reakcí na aktuální The Baneful Choir chápu, že hodnocení nula nebo sto bude zřejmě platit i tentokrát....

 

teitanblood

 

Novinka Teitanblood ukrývá nejuhlazenější materiál své kariéry. Ne, nekape mi na maják. Stačí odkrýt shnilou slupku, pak další a ještě jednu, zakouřit si, dát panáka a potom si všimnete bodu, který dostal Teitanblood směrem k přístupnějšímu projevu. The Baneful Choir není prosto barbarské surovosti, kterou jsem tolik uctíval a pro kterou se jim klaněla masa stejně zvrhlých jedinců. Stále čekejte rozervanou zuřivost, plazivé hnusy a bestialitu v každém póru. Na scénu přichází i starý dobrý thrash. Thrash v nejprimitivnější a nejbrutálnější podobě. Není prostor pro příjemné harmonie nebo zpívané refrény. Teitanblood jsou animální a hluční. Sofistikovanost, o které mluvím, je pro většinu lidstva neposlouchatelný randál. Kdo se však nebojí krapet extrémnějšího nářezu, ocení krajně extrémní umění.

 

I přes bažinatou atmosféru je deska ošetřena výborným zvukem. Nástroje mají detailně vykreslené kontury. Jelikož patřím mezi zvrhlé magory, všímám si dobrého řemesla i tam, kde ostatní slyší mlácení plechu a řev plemenného býka. The Baneful Choir má velice pozvolný rozjezd, kdy se vše plazí jako mlha nad propastí plnou shnilých mršin. Paambientní prašivina Rapture Below, nebo ultra funeral hnus Black Vertebrae lákají posluchače pomalým pozlátkem a ten nebohý hlupák naráz spadne doprostřed apokalyptické smrti Leprous Fire. V této skladbě slyším podstatu Teitanblood. Blasty rozehnaly mlhavě nezdravé výpary a odhalily zubatou v celé její ohavné kráse. Deathově začernalá prda tu a tam propustí bláznivé sólíčko, většinou si však vystačí s hoblováním a onanií hmatníku.

 

Rozlišovat jednotlivé skladby je na nic! Každá má svůj úkol a funkci, dohromady pak fungují pro celek a jeho gradaci či odmlky. Po sadě triumvirátu Leprous Fire, Ungodly Others a Inhuman Utterings nejsou ambientní zla Insight a … of the Mad Men dobré pro pauzu či nadechnutí se. Obě mají posluchače zneklidnit a vystrašit. A také připravit půdu pro titulní majstrštyk, který tvoří páteř novinky. Pod tlakem skladby se vám podlomí nohy nebo se zblázníte jako já a začnete řvát jako magoři. Spolu s další dvojicí Sunken Stars a Verdict of the Death jsou další trojicí krutostí a násilí. Album uzavírá další ambientní flákota Charnel Above, která je stejně nemocná jako pošahaná úvodní dvojice nebo dvojice uprostřed. Jak vidno, Teitanblood rozdělili The Baneful Choir do bloků.

 

 

Teroristickému útoku podobné The Baneful Choir oplývá schopností odvézt posluchače do jiného světa. Takové zlo s přesahem. Hehe. Je mi líto, že novinka nepokračuje v barbarství Death. Na druhou stranu pestrostí lépe vynikne chorobné vystupňování zuřivosti až kamsi do katatonického stavu. The Baneful Choir potěší každého, komu podobné hrátky se zlobou a stupňovaným vztekem imponují a kdo se nebojí hledat nechat se vykolejit z normálna.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky