Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Temple Desecration - Whirlwinds Of Fathomless Chaos

Temple DesecrationWhirlwinds Of Fathomless Chaos

Bhut22.9.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Špinavý death black z Polska, který nerozdává úsměvy, ale nechutenství. Na první dobrou nezáživná sypanice, která však pod slupkou působí dostatečně intenzivně a silně. Poctivý kus opravdu zlého muzikantství.

O polské kapele Temple Desecration už na Echoes řeč byla, ovšem je tomu už nějaký pátek nazpět. Tehdy měla na kontě pouze jedno demo a existovala sotva dva roky. Dnes jim můžeme přisoudit určitou rozvážnost a střídmost v rozhodování, neboť od té doby se studiově projevovali velmi pozvolna a vlastně vzestupným smyslem. To máte tak, že v roce 2012 banda vydala své první demo, o dva roky později v roce 2014 to pak bylo EP a letos, čili 2018, konečně klasický debut a plnohodnotná velká deska. Ta se jmenuje Whirlwinds Of Fathomless Chaos a na svět se podívala skrze blackošům dobře známého vydavatele Iron Bonehead Productions.

 

Před těmi roky jsem psal cosi o hudební podobnosti s kapelami typu Black Witchery, nebo Grand Belial’s Key. Už si přesně nedokážu vzpomenout, jak ta skupina tenkrát zněla, ale dnes musím do jisté míry zůstat stát za svým názorem. Jejich muzika totiž není ničím jiným, než hodně zčernalým deathem, který násilně podsouvá svou surovou představu o světě. Rouhání, cesta levé ruky a další ty světlonošské vize se promítají nejen v textech, ale i ve specificky zlé hudbě. Na stranu druhou neočekávejte žádné velké melodické zázraky, či jiná technická kouzla. Jednoduše úderná smršť s animálními prvky a špína, špína, špína. Nic složitého, přesto to všechno má dostatečně působivý efekt a pro oddané uhrančivé fluidum.

 

 

Hovořit o jednotlivých skladbách a vypichovat tu kterou nad tu jinou, je zjevně zbytečné. Pro určitou komplexnost jen doplním, že deska obsahuje pět kousků a ty pak zaručují delší stopáž svého trvání. Nejdéle je na tom věc Covenant, která se blíží čtvrt hodince. Ovšem při poslechu jsem nebyl příliš schopen nějaké obzvlášť bystré orientace mezi skladbami, neb se jednoduše sype, kleje a burácí. Možná, že to zní jako úplně obyčejná a nezáživná tvorba, kterou můžeme dostat od libovolného random spolku se štítkem black, nebo chcete-li death/black. Ovšem něco mě k Temple Desecration táhne. Možná je to vzpomínka na někdejší koncert, možná je to jakási magická opojnost jejich přímočaré muziky, anebo něco dalšího, co neumím v tuto chvíli pojmenovat.  Cítím však v kostech, že ta skutečná energie, která v těch skladbách dříme, bude mít největší efekt živě. Podobně jako třeba Archgoat, kteří nemusí z desky znít úplně přesvědčivě, ovšem živě vás to rozseká do nudlí.

 

Stačí pohlédnout do obalu té desky. Je to určitý vír, který vás pohltí a protáhne celkem nepříjemnou krajinou. Ale na té cestě chaosem je cosi poutavého a to osloví jen některé. Bylo by určitě fajn si zopakovat nějaké živé vystoupení téhle bandy v nějakém patřičně okázale zašlém klubu. Ostatně z Polska to k nám nemají zas tak daleko, takže budu vyhlížet soupisky. Nic nepřekonatelného se v té muzice neskrývá. Je to jednoduchá volba, buď a nebo… Já říkám buď.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 22.9.18 16:20odpovědět

Taky mě to zpočátku zaujalo, ale pak jsem to někam založil a sklouzl zas někam jinam. Na tohle jsem příliš hezký, vtipný a zejména pak skromný.

Ostatni.Mesjasz / 22.9.18 13:14odpovědět

Za mě asi nejlepší deska z polské scény a nejspíše i z širokého okolí. Získali si u mě i více sympatií než nová věc od Archgoat. TD jsou na nové desce totálně zdrcující, přímočaří, hammer blasts střídají pomalé crushing primitivní bící a jeskynní riffy, do toho ten nejsprávnější rouhačský vokál. Takové momenty jako v posledním songu "Blood Offering" kdy jede tluček přesně na dobu a do toho kytara brnká "0" na nejtlustší strunu. Doufám, že je někdy zase někdy zahrají v ČR nebo aspoň blízko hranic, aby odfoukli všechny pozéry v okolí.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky