Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Amsterodam Red Light District - Gone For A While

The Amsterodam Red Light DistrictGone For A While

Jirka D.9.12.2014
Zdroj: CD v jewel case (# RLR 03), promo od agentury 312Music
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Muzika sice energická a chytlavá, ale určená čistě pro zábavu a k denní spotřebě. Mnoho muzikantského v ní nenajdete, ale to stejně není účelem. Takže se bavte, nebo ... no raději nic.

Když zadáte do vyhledávače jméno dnešní kapely, dostanete se do kdejakého bordelu v Amsterodamu (obrázky jsou 18+), ale ke stránce kapely nikoliv. Když vytrváte, proklikáte se přes několikero prdelek a poprsí, stránky najdete a můžete začít pátrat. Nejspíš zjistíte, že tahle kapela za svou krátkou existenci hrála na několika větších akcích, procestovala Evropu a dokonce vyhrála jakousi soutěž. Když budete pokračovat ve čtení níže, zjistíte, proč je mi to všechno úplně fuk.

 

Předně muzika, jakou TARLD hrají, je primárně určena ke spotřebě, k zábavě, na studentské majálesy, letní festivaly a rozhodně v ní nelze hledat nic velkého, uměleckého nebo něco skutečně hlubokého. Tím vůbec netvrdím, že podobně střižený rock / punkrock se nedá dělat dobře, poslouchatelně a v jistých mezích kvalitně, ale faktem zůstává, že většina takových kapel si je otravně podobná a dlouhodobě neposlouchatelná. Na druhou stranu - a pokud mám být upřímný - TARLD bych se nebál zařadit k těm lepším. Ale jen tak tak.

 

Pro přiblížení tvorby můžete zkusit klípek tadyhle v recenzi, případně přijmout alespoň rámcové přirovnání k Billy Talent či pozdějšímu vývoji Lostprophets nebo Papa Roach. Muzika TARLD je jednoznačně přímočará, energická, chytlavá, ale taky okatě prvoplánová a má snahu se zajídat. Řečeno konkrétněji, poslední třetina alba drhne a posluchačsky se přežívá těžko.

 

 

Kapele ale spravedlivě přiznávám hráčskou zručnost, především hra bubeníka desku nakopává velmi dobře a přitom se jeho postupy neomezují na primitivní bum-čvacht systém, který je u těchto kapel ke slyšení dost často. Stejně tak přiznávám schopnost napsat chytlavou skladbu, která má hlavu i patu, i když nejde o nic jiného než o slepení dávno objevených postupů a přehrání dávno vymyšlených not. Problém by šel úspěšně hledat v tom, že všechny skladby jsou složeny hodně podobně úplně stejně a tím se vracím k výše napsanému – deska se rychle oposlouchává a po využití momentu překvapení rychle ztrácí.

 

Pozitivnímu dojmu nepomáhají ani banální texty o tom, že ona mě má ráda, ale já jsem zlej kluk, nechci se vázat a tak máme problém. Přečetl jsem sice jen asi tři, ale vzhledem k podobně jalové tematice a celkové plytkosti jsem síly pro další čtení nenašel. Mea culpa. Poslední poznámky si dovolím jednak ke zvuku, který někdo krutě ořezal a deska se tak poslouchá dost blbě, a pak ke zpracování CD edice, které mě svou letištní náladou naopak překvapilo velice mile.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Milan "Bhut" Snopek / 6.11.14 8:30

Určitě bych nezapomínal na zcela prvotní dílo MFKR (1996), které osobně řadím na vrchol jejich všemožného snažení, ačkoliv jej stvořilo výrazně odlišné složení kapely. Následující dvě alba Slipknot a Iowa stavím na roveň. Nejspíš kvůli tomu, že na Iowa jsem je poznal. S příchodem Vol.3 můj zájem citelně propadl, avšak stále tuhle desku zkousnu. Zbytek už jde zcela mimo mě, včetně této novinky. Chybí mi tu především přínos hracího umu Joeyho, jeho bicí jsem vždy s radostí sledoval...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky