Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Fanoušci Lese Claypoola si už pravděpodobně zvykli na to, že sázet v případě tohoto podivína na nějaké jistoty je zhola zbytečné. Jakžtakž to bylo možné ještě v dřívějších dobách Primus, jakkoliv i u nich platilo, že toho v zásadě moc neplatí. S příchodem nového milénia přišly i nové nápady a projekty, objevila se žabí brigáda, objevili se Bucket of Bernie Brains a objevily se Claypoolovy sólovky. V roce 2014 propukla nákaza hudebního podivínství naplno i v Primus a nová deska inspirovaná čokoládovou továrnou Willyho Wonka představovala pro nejednoho fanouška kapely skutečnou výzvu. Stejný rok přinesl i výtečnou spolupráci Claypoola s Bryanem Kehoem, jejichž bluegrassová deska Four Foot Shack patřila k nejrozvernějším věcem široko daleko.

Letošek je ve znamení nové spolupráce, nového jména a nové výzvy pro fanoušky, z nichž ti otrlejší by se vlastně nemuseli divit až tak moc. The Claypool Lennon Delirium, jak už z názvu vyplývá, je společné dílo Lese Claypoola a Seana Lennona, a pokud bychom měli hned zkraje nějak rozseknout žánrovou rošádu, zůstaňme pro všechny případy v neklidných vodách experimentálního rocku s velkým vlivem psychedelie. Třeba takové, s jakou na konci šedesátek a na začátku sedmdesátek proráželi Pink Floyd. Skladby typu Boomerang Baby by se s trochou nadsázky na deskách More, Obscured By Clouds či Atom Heart Mother v pohodě ztratily.

Album Monolith of Phobos ve své podstatě představuje zvláštní prolnutí dvou nikoliv protichůdných, ale rozhodně ne zcela blízkých světů. Příspěvek Seana Lennona odráží kultivovanější rockový svět, část zohýbaná Lesem Claypoolem je hudební volnomyšlenkářství v duchu autorova naturelu. Obojí dohromady je natolik svojská a svobodná hudba, že jsem - přiznávám nic neskrývaje - zasažen na nejcitlivějších místech.

Přitom jejich vzájemný souboj není napříč albem žádná plichta a je celkem zábava pozorovat, čí invence v té které skladbě převažuje a která se uskromnila (ale rozhodně neschovala) do kouta. Za všechny jmenujme song Mr. Wright a klidně i titulní Monolith of Phobos, v nichž drží štafetový kolík o něco pevněji Claypool, a naproti tomu skladby Boomerang Baby a nebo Bubbles Burst, ve kterých iniciativu přebírá Lennon. Jedním dechem ale dodejme, že zdaleka nejde o souboj osobností či o nějakou přetahovanou, ale zcela naopak - o vzájemnou spolupráci, doplňování se a v pravém slova smyslu o hudební souznění. Skoro se jeden ptá, proč tihle dva se svou společnou deskou čekali tak dlouho?!

Monolith of Phobos je stejně tak i přehlídka hudební a nástrojové fantasie a bylo by krajně nespravedlivé redukovat všechna pozitiva na typickou a svým způsobem geniální Claypoolovu baskytaru. Těch nástrojů není sice tolik, většinou si vystačíme s klasickou sestavou, ale třeba role mellotronů je pro vyznění nahrávky naprosto zásadní a z pohledu celku je docela škoda, že mastering Stephena Marcussena nedopadl o poznání vzdušněji a posluchačsky přívětivěji. Každá doba má bohužel své oběti.

Vedle toho dobrou zprávou pro všechny možná ještě zaskočené z předchozích Claypoolových desek by mohlo být to, že Monolith of Phobos je navzdory slušné porci experimentů a netradičních přístupů dobře poslouchatelná deska. V místech s dominujícím Lennonovým zpěvem (již vícekrát zmíněná Boomerang Baby) dokonce i příjemně melodická a v dobrém písničková, i když zadarmo to rozhodně nebude. Zadarmo není ani originál, ale grafické zpracování edice na kompaktu za to stojí.

Na úplný závěr si dovolím použít část svého komentáře k recenzi téže desky u kolegů na Fobii, kde jsem psal asi toto: "Baví mě Claypool, baví mě jeho svobodný tvůrčí duch, který na každé desce přijde s něčím novým, jiným, v kontextu doby založené na jistotách prakticky odvážným. Svoje fanoušky si vychoval, drží je ve střehu a pokaždé odmění. A to se mi líbí." Přesně tak, to se mi líbí.