Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Committee - Holodomor (demo)

The CommitteeHolodomor (demo)

Bhut5.6.2013
Zdroj: CD-R, promo
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Soudruzi, ačkoliv třeba nemáte obočí Brežněva, přimhuřte jej a nechte se tepat black metalovým výborem. Odměnou bude vydatný Holodomor. Protimluv? O tom to přeci celé je…

Je jedno, odkud přišli, je jedno, jaké byly jejich cíle, byť v tom nejhlubším jádru se jejich lesk zdál býti neposkvrněný. Důležité je to, co nám přinesli, tedy to, co po sobě zanechali, co bychom si měli pamatovat… Ono je vcelku jedno rozhlédneme-li se doleva, či doprava. V posledních dnech je jaksi módní zapomínat a spíše letí si vykreslovat to „lepší“ z oněch časů. Zastavme se proto na chvíli opět u toho smutnějšího, co nám zpupné národy daly.

 

The Committee je svědectvím jen jedné poloviny a ještě jejího zlomku. Demo Holodomor, které přistálo do naší redakce, hovoří samo za sebe už bez použití hudby. Stačí prolistovat xeroxovaným (!!!) bookletem a prohlédnout motivy papírové, totožně provedené, pošetky. Já tady ale nehodlám rozebírat politickou stránku nahrávky, která spíše útočí a pichlavě vzpomíná, než-li zaslepeně uctívá a tupě se bije do hrudi. Na určitou problematiku mám sveřepě neochvějné názory a odmítám se s nimi dělit tímto způsobem. Ale nebudu chodit kol horkých pokrmů pro konzumenty se špatným chrupem. Dle obálky samotné je, myslím, nad sněžnou slepotu jasné, kterého snad choulostivého tématu se autoři dotýkají. Ano, je to stinná stránka Sovětského svazu v útlém věku poloviny minulého století.

 

Oči, respektive uši, však nyní namiřme na náplň tohoto smyslného demáče. Obsah tvoří čtyři skladby a jeden hidden track. Vše zabaleno do těžkého zahuhlaného černošedého zvuku. Myslíte, že je to špatně nebo snad škoda? Naopak, tohle této hudbě sluší. Však se jedná o syrový black metal středního tempa - krásné typické riffování, nesrozumitelnost baskytary, valící vagon bicích nástrojů a morový zpěv. Ano, je to popis obyčejných, pro někoho i nezajímavých a přejídavých shluků nahrávek, které bezmyšlenkovitě vznikají a množí se geometrickou řadou. Málokterá se však dokáže udržet v paměti posluchače poněkud déle než první tři poslechy, když to přeženu. The Committee dokáží vetknout do svých tónů i duši, která se sice podobá těm vyzáblým žijícím tělům, jichž byly plné tábory. Ale tato duše, byť je tak malá a dá se říci zanedbatelná, má silné jádro, které při konfrontaci projede celým tělem. Jednodušeji řečeno: tohle demo je sice krátké, ale velice silné a oslovující.

 

The Committee

 

Jemné intro navozující pocit opuštěného gulagu kdesi v divoké Sibiři je jen prvním záchvěvem bolestí, které teprve přijdou. Po tomto deportujícím vlaku na nás kapela vybalí první říznou věc, kterou je Katherine’s Chant, v jejímž závěru můžeme slyšet black metalovou verzi tolik oblíbené Kaťuše. Zbývající dvě skladby se nadále nesou v předurčeném harmonogramu dunivého black metalu. A co slibovaný hidden track? Tak onou skrytou skladbou jsem myslel to, že po dohrání závěrečné skladby se po chvilce ticha rozezní vojenský sbor (ne, Alexandrovci to vážně nejsou), jež zapěje píseň Svyashchennaya Voyna.

 

Určitě bych vypíchl to, co ode mne mnozí čekáte. Tím je právě krásná DIY verze CD, které má krásný jednoduchý polep, papírovou ručně lepenou pošetku, vložený čtyřstránkový booklet plus jakousi obdobu usnesení celého výboru. Co mi však výsledný undergroundový dojem totálně likviduje, jsou nemalé nápisy emailových adres a jako poslední kapka QR kód. Takto zohyzdit jinak slušivě provedený UG obal mi přijde rouhačské. Zklamání z provedení však vyvažuje hudba, která je řemeslně pojatá naprosto výborně, navíc s drobnými překvápky. Inu, dobrý start.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Smithe541 / 31.7.15 9:44odpovědět

Regards for helping out, superb information. eegagadeackgkkaf

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky