Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Committee - Power Through Unity

The CommitteePower Through Unity

Bhut5.3.2014
Zdroj: wav, promo od kapely
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Vyhledáváte-li hudbu, jež přiblíží, kterak bylo válčení ponuré a zároveň fascinující, rozhodně si nenechejte ujít právě tento kousek.

Mezinárodní uskupení The Committee, vycházející z ledově chladných stránek válek minulých, zuřících zejména na kontinentě Evropy, o sobě dává vědět novou debutovou nahrávkou, kteroužto čtveřice pojmenovala Power Through Unity.


Už při vydání předchozího EP se jejich hudba projevila stylem neotřele originálním a vcelku jednoduše rozpoznatelným. Tento charakteristický rukopis není nikterak pokřiven i v dnech současných, kdy nám v uších burácí relativně nová šestice skladeb. Proč relativně? Jednoduše proto, že dvě skladby použité pro debut se objevily už na výše zmíněné předchozí placce. Možná se může šest skladeb jevit jako poměrně malé množství, které pro řadové album nemusí mít zrovna ty správné parametry, ovšem jejich délka podává výmluvné vysvětlení. Písně svou pichlavou tryznu nepovolí pod sedm minut, čímž se dostáváme bez mála na hodinku hrací doby. Záměrně uvádím slova jako „pichlavá“ a „tryzna“, jelikož tento hudební počin svou atmosférou spadá do nelehkých pocitů, kdy člověka jímá těžkost a zneklidňující nervozita.


The Committee si zachovali osobitý sound, který byl prezentován už v písních minulých. Jde o hutně obtěžkaný zvuk, který působí lehce dunivým dojmem. Rozhodně na něj však nemůžeme uvalit břemeno ničení při studiovém prznění, zde jde o záměrně ponurý zvuk vyvolávající neskrývaný dojem sklíčenosti. Možná právě díky tomuto aspektu, který je jedním ze styčných bodů tváře této kapely, se může jednotlivé posluchačstvo obrátit zády a přitom ze sebe vydávat slova plná rozhořčení bručivého mumlání. Zastřený výraz je záměr, hrubý hlas nástrojů je opět cíl a mrazivý závoj je znovu účel. Tahle skupina už patrně jiná nebude, našla totiž sebe sama. Našla si svůj xicht a koryto, ve kterém si náramně lebedí. Nehodlá utvářet kompromisy a ptát se, zda se to někomu líbí, či nikoliv. Tohle je těžký black metal.


Velice snadno lze vycítit přítomnost válečného ducha, který nenápadně protkává celou desku. Jeho černo-šedá vizáž (žádná bílá není přípustná) se odráží dosti silně v jednotlivých skladbách, až by jednoho sklíčil strach. Snad to bude i smyslem alba – strašit. Snad to bude jen vedlejší produkt. Jisté však je, že jeho zpitvořený obraz lze vnímat snad celým tělem. Nefalšované běhání chvějícího studu po vnější skráni jistě přijde ve skladbě Katherine’s Chant, kdy black metalová verze Kaťuše vykouzlí nejen křečovitý úsměv. Ostatně s touto záležitostí jsme se již mohli setkat v tvorbě minulé. Zdá se, že s touto skladbou si kapela je vědoma jisté originálnosti a zjevně i proto ji použila znovu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky