Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Crescent - Risti

The CrescentRisti

Sorgh5.2.2014
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Touhle kolekcí sprostonárodních písní jsem se doslova protrápil, protože nenabízí nic než vatu. Žádný nápad, žádný stimul, a proto jsem se rozhodnul po sepsání recenze se už k těmto nudným zážitkům víc nevracet. A totéž doporučuji i vám.

Nikdy jsem nepřilnul k jejich předkům, kteří se honosili dosud známějším jménem Enochian Crescent a jinak tomu bohužel není ani po tom, co kapela změnila název a jednoho zpěváka. Protože tolik zbytečného času, který je věnován doslova vymlácené slámě, na které se kapela snaží navodit klíčení heroismu a obligátních starých legend, to se jen tak nevidí. Ke sklonku roku jsem vůbec body neplýtval, ale v porovnání s Risti  každá deska mnou prozkoumaná stojí o několik tříd výš.

 

Co deska nabízí? Krom kolovrátku heroických vícehlasých zpěvů, školních bubnů a bzučivých kytar vlastně nic. Na ploše necelých 45 minut se setkáváme s epickým metalem kořeněným špetkou blacku, který jen s lítostí vzhlíží k nedozírným metám, jichž nebude nikdy dosaženo. Z podrostu úrodné zeminy prorůstají na povrch kořeny slavné historie čpící válečnickou touhu po krvi a úctou ke stařešinám rodu. Vypadá to tajemně, ale nějak omšele a nedůvěryhodně. Zkazky vypravuje nový zpěvák a trubadůr Hellwind Tuonenjoki společně se staršinou Viktorem, kteří kombinují havraní krákání s bohatýrským zpěvem bájných reků. Úplně vidím tu nesmiřitelnost v očích a v pozadí opřený meč, který nikdo z mladých neuzvedne. Uh, radši ani nemyslet, co všechno by se mohlo v opilosti stát.

 

Zatímco po obchodech marně sháním hovězí roh na výrobu korbele, ze sluchátek na moje stárnoucí membrány útočí sborové zpěvy, které mě vracejí do časů filmů pro pamětníky. Nevím, jestli podobný cyklus vysílá i finská televize, ale dojem je podobný. Toto skupinové halekání jen umocňuje válečnický dojem starých bijců, jejich neohroženost a fatalistický pohled na smrt. Strach se lépe snáší ve společnosti stejně postižených bratří, budu proto k tomuto faktu shovívavý. Čím se album vůbec nemůže chlubit, je rytmika. Chybí jí osobitý výraz, ráznost a sebevědomí na trošku složitější výkon. Většina skladeb je postavena buď jen na tlukotu do velkého kotle nebo na stereotypních dávkách kopáků. Nic náročného nebo nezvyklého, ale od podobného počinu by bylo troufalé čekat víc. Prim hraje kytarové drhnutí. Má specifický zvuk, na jednu stranu syrový a hrubý, na druhou stranu si užijeme vysokého kvílení severské meluzíny. Není vzácností setkat se s vysoce posazeným sólem atakujícím frekvenci neoblíbeného hmyzu, ale největší díl práce padá na nenáročné, o to však údernější rify.

 

Album celou dobu odfukuje v rychlém nebo střednětempém nasazení, ale všechno živé potřebuje čas na regeneraci, proto i tady najdeme pomalejší skladbu. Závěrečná Risti tuto nevýraznou sbírku znaveně uzavírá a ukazuje tvář The Crescent nasvícenou tlumeným světlem odraženým od vodní hladiny. Nelze jí upřít jisté charisma, se kterým útočí na citlivější povahy, ale strašně mě vytáčí zpěv. Asi už jsem poznamenán předchozím poslechem a jen těžko ze sebe dostanu něco pozitivního. Lepší proto bude tuto tyranu ukončit. Ať si tento finský kříž nesou na rameni jen ti odvážnější z nás. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky