Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Trochu se pozapomnělo vydat článek pojednávající o novince jedné z nejzásadnějších tvrdých kapel dneška už v době jejího vydání, čas si něco povědět přichází dnes. Příležitost je k tomu více než příhodná. Kapela prohání svůj kočár Evropou a tři nejbližší zastávky slyšely na jména Praha, Ostrava a Bratislava. A protože dnes vychází report z ostravské akce, mrkněme se na zoubek tomu albu, kvůli kterému k nám THE DILLINGER ESCAPE PLAN zavítali. Jeden z nich je vrah. Trefné, výstižné. Podívám-li se kolem a kolem, všechno jsou to v dobrém slova smyslu magoři a všichni nás tak nějak zabíjí. Po svém, komplikovaně, hlasitě a hlavně účinně.

Kudy si to kapela namířila, je už léta jasné. Album od alba se otevírá jejich chaoticky propletená náruč a sbírá častěji a častěji klidnější a zpomalující pasáže. Ano, zdálo by se. Když si ovšem vedle sebe postavím předchozí počin "Option Paralysis" a letošní novinku, musím konstatovat, že ta čerstvá štípe víc. Řekl bych, že míra vzteklých tiků v oblasti obličeje nabrala na větší intenzitě, čímž máme co do činění s poněkud agresivnější deskou. Samosebou, žádný návrat do pravěku se nekoná. Proč taky? THE DILLINGER ESCAPE PLAN pokračují přesně tam, kde před třemi lety odložili svůj plán útěku, jen do něj dokreslili víc rychlejších cest, které si ovšem co do schůdnosti nezadají s těmi staršími.

Novinka nemá ambice dělat revoluci, ale má ukázat, kdo dělá své řemeslo stále nejlépe. A to taky ukazuje. Je jedovatá, je ostrá, je mrzká i vtipná, je předvídatelná, ale celkově se hůře snáší než její starší sourozenec. Alespoň já to tak slyším. Leze se mi do ní o poznání složitěji, jako by mi někdo chcal do ksichtu, když se chci vyškrábat po srázu nahoru a už tak mi podjíždí nohy pod nánosy bahna. Čekal bych to snadnější... Jinak se dostaneme přesně tam, kde jsme si přáli být. Do další lekce jak pospojovat možné i nemožné, zvracet krev a přitom zpívat písničky. Ten vztek trvá, nejde jej jen tak smazat a zapomenout na něj. Pořád je to divoká frustrace, pořád je to divoká přehlídka směsi pocitů, jen je korigovaná a starším screamerům příliš nevoní.

Důležité je, že voní všeobecně, neb je dobrou hudbou jako takovou, nehledě na styly, chvaty a délku vousů. Prostě a zase. Tento korigovaný splašek chaosu sebou nese skvěle vystavěnou nahrávku, která zabolí i pohladí přesně v těch místech, kde je to nejvíce potřeba. Arzenál nedošel, vokál nevyčpěl, a i když se to vše dalo tak nějak čekat, smutek z toho nejde. Kolik z vás to o své kapele může říct?