Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Doors - The Doors

The DoorsThe Doors

Garmfrost27.9.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50; Philips MCD183
VERDIKT: To je konec, skvělý příteli. Tohle je konec, můj jediný příteli, konec...

O bájném setkání dvou hudebních vizionářů Jima a Raye, jejich vzestupu na hudební Olymp i následném pádu do pekel, se napsalo spousty textu, natočilo x filmů, jak dokumentárních, tak i jeden celovečerní. V jejich stínu stáli další dva výborní muzikanti Krieger a Densmor, bez kterých by jejich krátkodobé těleso s věčným třpytem na kulturní vesmír nemohlo smysluplně existovat. Na první pohled může životní příběh jedné z nejdůležitějších kapel rockového světa dnešnímu jedinci připadnout poněkud romantický, lyrický a tedy i vylhaný. Což může být, ale vzhledem k dandyovské povaze legendárního frontmana dionýského odéru, Jim Morrison už několikátou generaci fans neustále fascinuje a podněcuje k dumání: zemřel Jim Morrison nebo někde žije tlustý a vysmátý? :D Mně osobně jeho přístup k umění změnil náhled k hudbě, textům, kultuře a životu vůbec. Přestože proteklo mnoho vody v řekách, neustále je jeho odkaz živý a palčivý.

 

„Nikdo nerozluštil bytí;

kdo si myslí, že je zná,

  ať udělá krok vpřed.“

 

Až po opadnutí frenetického nadšení z Morrisonovy poezie a životní filosofické rebelie, jsem mohl vychutnat geniální Manzarekovy klávesy, široce přesahující rockový žánr. Jeho záběr dosahuje od jazzově bluesových kořenů rockové hudby, přes barovou hudbu, až někam k Wagnerovi. Dohromady to pak zní jako vyhulený extrát léčivých i jedovatých bylin. Fascinující je bezesporu jeho klávesová baskytara, hraná jednou rukou. Ne pro virtuózní výkon jazzového šílence, kdy je znát, že se nejedná o struny, ale klapky, ale pro nápady, rytmickou hravost a vůbec originální nápad simulovat takto tento nástroj.

 

„Mladá noc, všude

                     kolem klid

  Její šat nelze

                    vylíčit

  Smíš všechna divná přání

                    mít

  Splní vše, co budeš chtít

  Chce se hostu zalíbít“

 

Sám nemám jasno, kterou desku od The Doors miluju nejvíc a která je největším přínosem. „L.A. Woman“ je jejich nejvyspělejším počinem, na kterém je nádherně éterická „Riders of the Storm“, ale pravdou zůstává, že debut byl od začátku do konce napěchován neuvěřitelně silnými vypalovačkami a je z něj znát živelná radost ze hraní, což se v budoucnu z jejich hudby vytratilo. Prostupující dekadence, drogové dýchánky i problémy s policií deskám sice pomohly, ale delší životnosti skupiny rozhodně ne. Ta za pět let stihla natočit šest kultovních děl, získat nesmrtelný status legendy a změnit budoucnost. Desky bez Jima pak už jen zapadly bez širšího povšimnutí.

 

„Ti, kteří se ženou smrti vstříc

  Ti, kteří čekají

  Ti, kteří se strachují“

 

Každopádně díky producentu Paulu A. Rothschildovi a vydavatelství Elektra se v lednu 1967 obohatila scéna o stěžejní dílo, ze kterého doposud čerpá nespočitatelné množství umělců. Psychedelický podzemní zvuk debutu neprozrazoval velikost nahrávky. Ta prosakovala každým pórem, každým vyjeknutím či cinknutím do činelu. The Doors bývali tehdejší kritikou přiřazováni do světa hippies, ale s tím nesouhlasila jak sama kapela, tak ani jejich příznivci. Možná snad nespoutaností, životním stylem samotného Morrisona. Hudebně a lyricky rozhodně ne. Kratičká deska je až povrch napěchována Morrisonovým fluidem. Název kapely evokující dveře do mysli, kulturní přehled napříč spektrem od muziky, přes filmy až po knihy. Od skladatelů klasických, bluesových či rockových, přes dokumentární režiséry, umělecké i vědecké až po POEZII.

 

„Já, přirozený vůdce, básník,

                                      šaman

  s duší klauna,

 

  Co vlastně hledám

     v býčí

             aréně?

 

  Každý z dobře známých lidí

     se uchází o vůdcovství…“

 

Myslím si, že genialita debutu stojí na jakémsi konfliktu poetického rozervance, který přestává věřit v život a hledá cesty dovnitř svého nitra a kvalitního rockového bandu, ve kterém vévodí už zmiňovaný Manzarek. Nebylo by moje psaní úplné, kdybych opomenul parádní sóla Robbyho Kriegera, zejména pak ve fenomenálním hitu „Light My Fire“, kde doslova exceluje. To stejné a ještě víc platí pro kult nad kulty „The End“. Tam sice má hlavní slovo Jim, vyprávějící a křičící svoji nenávist a možná i potlačenou lásku k rodičům a stejně tak svoje kaktusové vize. Ale bez jedenácti minutového jammingu hudebníků s fantasticky šílenou sólovkou a rituálními rytmy, by dopad na posluchače byl poloviční. „End of the Night“ působí jako křehký protipól těm dvěma nejznámějším songům. Jemná melodie s kupodivu citlivým Morrisonovým zpěvem vás odnese na výlet k půlnoci. Osobně mám strašně moc rád bluesovou tutovku „Back Door Man“ s razantním refrénem a chraplavým vokálem. „Alabama Song“ zní opravdu jako písnička barových povalečů. Úvodní vypalovačka „Break on Through (to other Side)“ rozehřeje všechny vaše údy a vám se chce skandovat se zpěvákem a skákat do rytmu. Zbožňuju  „Twentieth Century Fox“ pro klasicky šedesátkovou melodiku, nebo „End of the Night“ jakoby odlehčenější tvář The Doors. Ano, každý zásek na debutu budí pozornosti i po takřka padesáti letech a není možné se plně namlsat dobrot, kterých je album přesyceno, aniž by hrozilo přežrání se. Otázkou pak je, jestli by v dnešní době, kdy studenti mají pravicové smýšlení, mohl vůbec revolucionář Morrisonova typu, stavějící se vůči konvencím materialistické společnosti, vůbec vzniknout. V době, kdy každý hledí na sebe a svůj prospěch, by otázka: zabijete se kvůli mně? Já kvůli vám ano, nikoho nezaujala a možná by dokonce zůstala bez povšimnutí. Intelekt se těší neustále velké pozornosti, ale nekorektnost a neurvalost se už nenosí. A hlavně, drogy jsou špatné, áno?

 

„To je konec, skvělý příteli
Tohle je konec, můj jediný příteli, konec
Našich promyšlených plánů, konec
Naprosto všeho, konec…“


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Apú / 27.9.14 11:06odpovědět

Hohó, jaký to pohled po ránu na Echoes. The Doors fakt můžu. Mám raději Strange Days, ale debut je taky geniální. Super počteníčko! :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky