Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když už má slunko konečně splněno a nechá vyprahlou krajinou na chvíli vydechnout ve stínu, je ten nejlepší čas probudit smysly a po něčem se poohlédnout. Po něčem divočejším a přitom milém, atmosférickém. Jako by se zrovna večerní čas a pocity z něj plynoucí snažila zachytit americká kapela The Flight Of Sleipnir. Eventide je už její sedmá řadovka, my o ty předchozí slovem nezavadili, napravme to tedy právě tady a teď. Družina z Colorada stylově nabírá z odnoží doomu a black metalu a tématicky se věnuje nordické mytologii, má to ostatně už v názvu. Sleipnir je jméno osminohého koně samotného Odina. Dáme si tedy zepár stonerem a blackem provoněných ság. Možná aby ten dojem amerického vidlákova na samotě u lesa nedokrmil jen obligátní polétavý kus keře přes prašnou cestu. Snad aby to celé nabralo trochu výpravnější rozměr.

Kdybychom si zalíbení The Flight Of Sleipnir v severském pamětnictví upřesnili po stránce hudební a zacíli na Evropu, pár styčných bodů určitě najdeme. Napadají mne Fen a jejich progresivně přírodní putování bažinatou Anglií, jsou tu velcí ostrovní epici Primordial, kteří se za léta kovářského vyprávění keltské historie sami stali historicky hodnotnými a i oni mohli poslat za oceán něci málo pohnutek. Přiblížit The Flight Of Sleipnir profláknutějšímu jménu je poměrně prosté také v jejich domovině. Tady bychom si mohli vystačit s poměrně silně rozbujelými odkazy Agalloch a Yob. Někdo to může slyšet krapet jinak a dát si za rovnítko ke coloradským cestovatelům jiné zásadní spolky, ale já bych trval na výše zmíněných. Pánové jsou solidní vypravěči, oheň a celkově odhodlaná nálada k nim také patří a vmést kamenný spodek do tváře divoké přírody se zde vyloženě nabízí. Taková skladba Harvest bere z podobných pramenů jako svého času činili oregonští mystici (buď jim lesní půda lehká) velmi výmluvně.

Zcela pragmaticky pak můžeme hudební poslání The Flight Of Sleipnir nazvat burácející pohodou, tu víc vzteklou a odhodlanou, tam zase jemně zasněnou a melancholickou. Na Eventide je pěkná řádka čistě blackmetalových ploch, které pohání Csicselyho syrový vokál. Tam, kde včelín přestane lemovat dech lesa, zasedne parta vyčaděných floutků a spustí hezky od podlahy. A pak ještě aby si osminohý Odinův oř pěkně v podvečer stihnul proběhnout kraj, svými hrdinskými nozdrami jej procítil a když to bude potřeba, tak i hrubě zadusal všechny drny v dohledu. Krev a sůl v ranách, stejně jako vůně venkova, možná i kus westernové náladovky - tohle všechno může být Eventide.

Další věcí je, jak se kapele daří prosperovat na poli posluchačově věrnosti. Tady je možné si připustit jisté pochybnosti. I když celek drží pevně při sobě, jako pár dní neměněná fuska v botě poutníka, nic zas tak zvláštního se neděje. Člověk je tady rád, ale všeho do času, i ideálně se tvářící podvečery mohou zevšednět. S novou deskou The Flight Of Sleipnir pookřeje specifická skupina fans, ale že by Eventide vykazovala větší dopad na jejich prověřené ikony, to bych neřekl. Baví mne, jak je tvorba kapely namixována, jak se v ní mísí kal i křehká vášeň, ale je to víc o rozčeření hladiny, než o vzedmutí vlny na tom samém místě. Podvečery s těmito chlápky lze trávit bez sebemenších pochybností, dají k dobru několik báchorek, utahaných i odšpuntovaných, ale ráno je další den a začíná se nanovo.

V sestavě, kde se k základající dvojici Csicsely - Cushman přidali novicové Borrusch a Siegler, jde po albu Skadi o druhou společnou seanci. O hledání jak vyjádřit svůj prostor, mít odkud brát, ale přitom býti sám sebou. A to se také nakonec daří. A že za masterem desky najdete pana Grega Chandlera, to je už tak nějak klasický úkaz. U (+/-) doom metalových počinů poslední doby, kde o něco opravdu jde, se objevuje s takřka železnou pravidelností. Tolik k údajům faktickým. Dál ať vás vedou spíš vlastní pocity a touha být divoký, špinavý a pokud možno svobodný. Kdo má vyloženě zálusk na americké podnebí stříklé výpravností, měl by se odkopat a podívat se The Flight Of Sleipnir na zoubek.