Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Keening - Little Bird

The KeeningLittle Bird

Victimer25.1.2024
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Rebecca Vernon a hosté na prvním albu od rozpadu domovské Subrosy. Temně folková melancholie příběhu malého ptáčka, která umí uhranout.

Rozpad kapely Subrosa je velká ztráta nejen pro zaryté doomery. Jejich specifický sound dostal hlavně díky deskám No Help for the Mighty Ones a More Constant than the Gods až kultovní rozměr. Ale všechna čtyři alba mají co říct. Kapela v sobě originálně spojila melancholii a žal s krajinou močálů, kde byly doma těžké a od bláta umazané riffy. A pak tu byly vokály, respektive jejich různorodost, soulad a možnosti, jak je využít. Čehož Subrosa bohatě využívali. Kapela se uložila v roce 2019 k ledu a dala tak vzniknout novým souborům. Jako první vešli ve známost The Otolith s albem Folium Limina (2022). S deskou, pod kterou jsou podepsáni hned čtyři bývalí členové Subrosa. Materiál, který na původní kapelu navazuje spojením smyčců a hrubých kytar. Osudovostí topenou v kalných vodách. U nás o ní psal Bhut ZDE. Ale jedno důležité jméno z bývalé sestavy Subrosa nám ještě zbylo a nebylo by dobré na něj zapomenout. Rebecca Vernon. Dáma, která se po rozpadu kapely dala jinou cestou a spustila svůj projekt The Keening. Tomu trvalo vydání prvního alba déle, ale je tady. Přivítejme malého ptáčka a šest jeho nových skladeb, nechme si hrát album Little Bird.


The Keening (Rebecca a hosté) na to jdou trochu jinak. Ano, ten smutek vzešlý z původní kapely je i tady, a jsou zde i nástrahy temných zátok a nočního venkova. Jen se oprostíme od hrubých kytar a pokud je necháme rozeznít, tak v tišším chodu. The Keening je především folk. Temný folk s doomovým duchem a viděním skrze gotická okna na cestu vedoucí do bujné zahrady. Tam, kde se člověk cítí svobodný a doma. Nablízku jsou chmury divných míst za plotem a velké mraky plující oblohou, ale mezi velkými rostlinami a malými ptáčky v klecích vládne až domácká atmosféra. The Keening je o spojení folkové tradice s temnotou doomu a neveselých vizí. Jsou to balady noci hrané uprostřed dne. Písně plné krásy, smutku a emocí. Akustické i elektrické, procítěné a výpravné. Náruč The Keening je otevřená a nabízí objetí. A když k němu dojde, je cítit životní zkušenost a na ní postavený příběh. Se vším dobrým i špatným. A samozřejmě s vokálem autorky, který nás ním provází.

 


Když jsem v případě The Otolith hned začal srovnávat, vyměřovat a pochybovat, tady není o čem. Není na to čas, ani vhodná chvíle. Člověk se oddává novému příběhu a je do něj vtažený. Není jen o tom, jak spojit sklíčenost a vrozené dobráctví, ale o zvuku, kterým se tak děje. The Keening je Rebečina první zpověď, se kterou jí pomohlo hodně hostů. Je to takový malý zahradní orchestr. Zazní v něm cimbál, flétna, smyčce, harfa nebo varhany. Písně jsou pak stejně bujné, jako celá zahrada. Je to americká zahrada, americký venkov a jeho gotické ozvěny. Americká gotika poháněná folklórním cítěním. Je to komorní hudba vzešlá z venkovní seance, kde se prolínají různé situace. Má hloubku a šestý smysl, kterým si přivolá posluchače. Nic mu nepřikazuje, jen vypráví. Ten si pak sedne a poslouchá. A když to trochu umí, tak si může lehce pročísnout harfu nebo ťuknout do trianglu. S The Keening je to o vzájemné blízkosti, která po dalších posleších přeroste v něco speciálního.


Little Bird je tichý, uzavřený žal s dobrým koncem. Všechny ty špatné vlastnosti a prožitky, chybná rozhodnutí a asi i trochu zlosti vyprovází dech obřadnosti a temné magie, se kterou si není radno zahrávat. Little Bird je temné album. Ale víc jak temné, je především procítěné a vnímavé. Je to hudba k rozjímaní, nostalgická a plná pocitů. Doufání v lepší zítřky, které se v samém závěru skutečně objeví. Jo, deska končí tím, jak si onen malý ptáček vesele prozpěvuje. Hudba dohrála a on je živý. Je to baladická, komorní deska, která je zároveň povznesena na vyšší úroveň. Klid převládá, všechny chmury jsou v něm a čas na vzbouření probíhá v tomto režimu. Jako třeba v druhé polovině skladby The Hunter II, kde je kytara nejhlučnější. Ale netrvá to dlouho, její pravý úkol je být s ostatními nástroji v symbióze. Závěrečná skladba The Truth má dvě polohy a můžeme ji chápat jako dvoudílnou. Klavírní úvod přejde ve vyprávění a šlapavou tklivost, ze které se smysl pravdy dá opravdu vyčíst. Po gradaci se skladba vysvleče do naha a jen pomalu na sebe nabaluje další vrsty a motivy. Po až operní představení zahrané uprostřed lesa.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/the%20keening%2023.jpg


První album The Keening je silné a emotivní. Hodně se mi dostalo pod kůži, pohání jej jeho hloubka a sdělení. Hudebně a vokálně vyladěná záležitost, ze které jde pokora a chuť ji předávat. Za mě jde o jednu z nejlepších nahrávek roku 2023 a ve svém výčtu ji nemám jen proto, že jsem k ní přišel až v samém závěru roku. Ale tahle hudba se do pofiderních žebříčků stejně nehodí. Zkuste a uvidíte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 31.1.24 10:55odpovědět

Zkouším poctivě a i když zatím nesdílím až takové nadšení, je jasné, že s touhle deskou nějaký čas strávím. Některá její místa jsou hodně silná.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky