Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Konsortium - The Konsortium

The KonsortiumThe Konsortium

Victimer10.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Energický drink splňující pravidla inteligentního namíchání thrash a black metalu v jeden chutný koktejl.

Na úvod malá promenáda. THE KONSORTIUM jsou norskou kapelou, věnující se kloubení thrash a black metalu, do něhož drobně ejakuluje avantgardní šlahačka. Ne, tohle skutečně není přednáška o pohlavním styku. Jakmile jsem viděl promofotky, tak jen tuhle kapelu neberu zas tak vážně, neb to není nutné, aniž bych se snížil k urážkám. Hoši jsou vyzbrojeni maskami, jejich vizuální prezentace je až magická, ovšem u hudby to příliš neplatí. Ta je především o poctivosti a skandinávském přístupu k thrash metalu. Rodáci ze Stavengeru sice existují už nějaký ten pátek, ale tohle eponymní album je jejich debutem. A Agonia records je labelem, který tohle vše zaštítil a vrhl k nohám Echoes.

 

Nyní o něco přesněji. Kličky thrash metalu THE KONSORTIUM vedou skrze black metal, malé úlomky deathu a lze zachytit i pravý heavy odér. Výrazné melodie jsou doménou alba. Kapela mnohdy řeže drsné kytarové riffy do tváře, ale jsou to zejména ty melodické, jež nutí k větší pozornosti. Teatrální projev pak symbolizuje avatgardní složku alba. Debut je promyšleným materiálem dotaženým do nejmenšího detailu. Ostatně, očekávat náznaky polovičatosti od norské nátury ani nelze. Co mi však chybí, je jistá větší výraznost skladeb. Celé album rychle proletí kolem, vy uznale pokývete čelním majestátem spokojeného fanouška, ale to je vše. Pokud jsem na začátku pronesl, že album rozhodně není magické či tajuplné, tak právě hloubka mu chybí. Je to prvotřídní práce na půl úvazku.

 

Přesto bych řekl, že vás THE KONSORTIUM může dostat. A to jak natěšené blackers, tak trénované thrashery. Sotva čtyřicet minut nevyžaduje přílišné úsilí k pochopení. Album zní moderně, zvuk je ostrý jako břitva pana Rozparovače. Thrash metalová jistota je prohnána rytmem doby zepár samplíky, drobné experimenty albu nijak neuškodily. Stejně jako výraznější hloubku alba, ale postrádám jeden song, který by mi vážněji utkvěl na mysli a vyžadoval si specielní pozornost. Ta vyrovnanost je až zarážející. V black metalové slupce chlapci občas připomenou nedostižné Ved Buens Ende, vokálně taktéž a místy snad i Arcturus, ale to už je trochu přitažené za vlasy.

 

the konsortium

 

Fakt, že mě THE KONSORTIUM nerozpůlili svým materiálem na dva milé Victimery, ve finále mnoho neznamená. Umění, které vložili do své debutové fošny, je hodno úcty a kabaretního potlesku jako za časů Jitky Molavcové a Pavla Zedníčka. Agonia records nešahá příliš často vedle tihle maskovaní princové mohou být ještě vrcholové zboží. Važte slova přátelé a neodsuzujte THE KONSORTIUM. Zbystřete sluch, pozornost je zasloužená.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-krusty- / 1.11.12 16:32odpovědět

očekával jsem MNOHEM více.....snad příště. Celá jejich image je promakanější než album samotné...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky