Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Anglické bohatýry The Meads Of Asphodel jsem poprvé zaregistroval v souvislosti se splitkem s velkými Mayhem. Ne, že bych tuhle neřadovou nahrávku nějak uctíval, spíš jsem o ni nějakým způsobem zavadil a navěky si ji uložil v paměti. Nenávratně. Obě kapely se výrazně liší a pokud mi Mayhem dopřejí maximální množství nelidského chladu, pak je na místě zmínit také poměrně extravagantní projev The Meads Of Asphodel. Ti oficiálně vychází z blackmetalového podzemí, ale postupně je opouštějí a jejich aktuální tvorbu jsem si stroze pojmenoval jako experimentální metal. Takový, který strká hlavu do cizích dveří, hrdě a teatrálně se u nich natřásá, klíčovou dírkou švidrá po tom, co by se mu hodilo do krámu a pak si to s neskrývanou radostí odnáší do studia.

Je tomu už pár let, co jsem přiložil ruku a ucho k dílu a jal se zahloubat do lehce střelené produkce The Meads Of Asphodel opravdu důkladně. Lehce střelené? Můj zájem a následný průzkum dvojice alb The Murder of Jesus the Jew a Sonderkommando byl svého času podrobný a blížil se stavu jistého uspokojení, neb se zdálo, že jsem pochopil o co tu jde a čeho jsou tihle kumpáni schopni. Dalším detailním setkáním budiž až letošní sbírka Running Out of Time Doing Nothing, kterou si s poněkud vyplašeným výrazem pouštím od nevidím do nevidím a snažím se z alba vstřebat co možná nejvíce.

The Meads Of Asphodel se svými meči a bojovnými pózami stojí na křižovatce a s rykem sobě vlastním se vydávají různými směry tak, aby ukázali, že jsou schopní dokonalé metalové variability i obskurnějších spojení. Chvíli se poflakují v zajetí klasicky metalových klišé, které protáhnou prog rockovou chvilkou a hromadou kláves k večernímu drinku, když už se venku stmívá. Pak se strašně poštěkají a intenzivně řežou do svých nástrojů, aby ukojili své dávné blackové choutky, načež propadnou jazzu a celkově intelektuálnímu rozpoložení, kdy si podpírají brady a s podmračeným zaujetím v obličeji komentují nastalou vážnost situace. Ačkoliv mám snahu jejich nevázanou tvorbu brát také s naprostou vážností, člověk se častému cukání koutků zkrátka neubrání. A aby toho nebylo málo, pánové se pustí klidně i do elektroniky, jako třeba ve skladbě I Stood Tiptoe, Reaching Up for Heaven. Nebo stáhnou žaluzie, potemní svůj jinak prosvětlený kutloch a mysteriózně meditují v doprovodu funerálních bubnů a indiánských zpěvů (Funeral Drums of Insomnia's Labyrinth). Tihle zbrojnoši prostě mají k dispozici více masek, jejich šatník skýtá různé kostýmy a pak jsou cítit jejich přísné pohledy, co na to posluchač. Ten se holt musí taky umět otáčet.

Z kapely sálá velká energie. Spolu s hostujícími muzikanty rozhodně nehodlají stárnout ani ustrnout, a když to vezmu kolem a kolem, je to právě nové album, na kterém se odvázali nejvíc. Ovšem pozor! Tady nesklouzneme do nějakého kabaretu, kde se budou míhat pohádkové postavy, Zedníček, Molavcová, nebo různé rádoby vtipné projekty, které povyšily svou bezmoc nad úžasnou zábavu. The Meads Of Asphodel si stále udržují důstojný nadhled a charakter sirů. A jestli mají v danou chvíli tendenci tlačit se na pozici pokleslých kovářů, vždy je to jen na oko a rychle nastalou situaci řeší.

Je to pouze o tom, kolik je člověk schopen unést, vstřebat a umět se s podobně barvitou produkcí srovnat. Nemyslím si, že jsem na konci cesty, ale rozhodně jsem už daleko. Running Out of Time Doing Nothing je album, které mě láká, baví, irituje i sere. Záleží na konkrétní situaci. The Meads Of Asphodel si toho na svá bedra berou tolik, že prokousat se jednotlivými kompozicemi a pak ještě uchopit album jako celek, zabere vážně hodně času a sebere hodně sil. I ten poslech je vlastně taková kombinace všech možných pocitů. Někdy to stojí nějaké to přemáhání a někdy je člověk doslova v extázi. A kdybych si mohl vybrat, druhá polovina alba je o poznání temnější a magičtější. A právě tuhle polohu si na The Meads Of Asphodel vychutnávám s až úlisnou radostí. Jaký to rozdíl oproti titulní skladbě nebo další vybuzené "ptákovině" Cockroach Marionettes. Já přece jen raději odpočívám a provádím rituály...

Tihle válečníci jsou každopádně šikovní muzikanti a páni situace. Občas podlehnu, jindy zdrhám, ale rád se zase pomalými krůčky a s pohledem zapíchnutým do země vracím. Někdy je to brilantní zážitek, po čase zas jako kdyby mistr rytíř tahal kočku za ocas, vychlastal moc medoviny a byl vulgární. Ale je to ukočírované a toho si cením nejvíce. Jen stále čekám na ten bod, kdy se to definitivně zlomí a já budu moci prohlásit - tohle je vážně pecka! Zatím to nikde hlásat nebudu, ale ambice tahle nahrávka rozhodně má. Asi je v ní víc, než jsem momentálně schopen přijmout. Bavte se, řežte to a na okolí nahleďte. Pum, pum pum... pum bu-lu bum...