Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Ocean - Anthropocentric

The OceanAnthropocentric

Jirka D.16.2.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Ve srovnání s bráškou jde o vyváženější a promyšlenější album, které vzalo ty správné ingredience použité na minulých albech, ale upravilo je s čistou a jasnou hlavou do výborně fungujícího celku, který má velkou schopnost zaujmout, stát se návykovým a tím i značně nebezpečným.

Další moje psaní je přirozeným pokračováním předchozích snah, které se snažily přiblížit zajímavá alba post HC scény loňského roku. Druhým pojítkem je samozřejmě návaznost alba Anthropocentric na svého předchůdce, asi o půl roku staršího brášku Heliocentric, o kterém jsem se snažil napsat pár vět zhruba před dvěma týdny. Dílo toto bylo dopředu hlášené a mnohými obzvláště očekávané, především pak po „úhybném“ manévru, který si tato německá pozoruhodná parta vyzkoušela na jaře. Kdo kapelu sleduje už nějaký čas, musel si položit naprosto samozřejmou otázku: „kam se posunou tentokrát?“, protože od této party lze čekat všechno možné, jen setrvávání ve vyjetých kolejích jim není vlastní.

 

Posun v tématu je patrný už z názvu alba; z raných epoch vesmíru, kdy se tvořila sluneční soustava (o které se skromností lidstvu vlastní tvrdíme, že je naše), se veškerá pozornost soustředí právě na to lidstvo. Na červíky, kteří se pohybují na krásné modré planetě, ztraceni na samém chvostu spirální galaxie, kolem jejichž ega se prý točí veškerenstvo. Kteří tu za staletí svého mylného pobytu zvládli napáchat nejrůznější hodnoty, od těch hmatatelných až po hluboké filozofické úvahy a umělecká díla. Do teď mě mrzí a zároveň se omlouvám, že jsem zatím nezvládl přeložit texty písní, protože dle názvů skladeb se nebude jednat o žádná malá témata (třebas The Grand Inquisitor I: Karamazov Baseness) a samotného by mě zajímalo, do jaké míry se s nimi parta semknutá kolem Robina Stapse vypořádala.

 

Někde výš jsem nakousl otázku směřování kapely, o kterém jsem si myslel svoje a to až do prvního poslechu tohoto alba. Nedokázal jsem si představit nic jiného, než se pánové přidrží postupů nakousnutých na Heliocentric a nebo se (snad na základě kritiky) navrátí do jistých vod ala Precambrian. K mé radosti nenastala ani jedna z možností nebo alespoň ne v plné míře. Jako kdyby vycítili přednosti obou zmíněných alb, dokázali z jednoho i druhého vybrat to nejlepší, skvěle znějící postupy tvrdšího ražení i melodické pasáže přijatelnější větší posluchačské základně, dát to dohromady a ještě celý výsledek umocnit. Známé a otřepané pořekadlo „celek je víc než součet jeho částí“ se mi potvrdilo v plné míře a přesně podle něj mi funguje i aktuální placka. Z tohoto pohledu má novinka ohromný záběr; rozevřela svou náruč, do které s jistotou jí vlastní sevřela drtící pasáže podpořené silně znějícími bicími, mocnou hradbou kytar a Rossettiho zpěvem hrubšího ražení, stejně jako se v ní našlo místo pro chytlavé melodie, pozvolné tempo, příjemnou romantiku, lehké vybrnkávání, smyčcové nástroje a zpěv, který se spíše dá nazvat právě zpěvem. Vše je v hranicích padesáti minut rozprostřeno a namícháno ve správných poměrech, s jistou dávkou oceánovské alchymie, kdy v rámci jednotlivých písní dochází k razantním změnám tempa, narušuje se zažitá kompozice a The Ocean opět ukazují, že nápady jim nechybí stejně jako odvaha dělat něco jinak, než jak jsme zvyklí.

 

S trochou nadsázky se nebojím napsat, že každý si na albu vybere a přitom se nejedná o lacinou a podbízivou záležitost určenou všem. Na nahrávce se dají najít kusy, z nichž je cítit odkaz Precambrian (namátkou Sewers Of The Soul), písně takměř rockové, pohodově melodické, vytvořené umným škádlením strun (instrumentálka Wille Zum Untergang), či rytmicky zajímavé, v kvapíkovém tempu (The Grand Inquisitor II: Roots & Locusts). Vše spojené do jednoho bezvadně fungujícího celku nabízí hned úvodní, titulní Anthropocentric, která vyniká i příjemnými linkami baskytary (stejně jako skladba druhá) a dosti zajímavou hrou bicích, které na mnohých místech alba jakoby hráli zcela odlišné party, svou vlastní píseň a přitom vše dohromady až rafinovaně funguje.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky