Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nová deska The Ocean je venku a i když jsem se před jejím vydání třepal nedočkavostí, ještě dnes se nemůžu zbavit pocitu, že tu něco nehraje. Kapela sice šlape jako hodinky, sebevědomí vysoké, ale oprávněné, zvuk od Jense Borgena, který se nebojí říct si jen za mastering skoro tisíc evropských peněz, edice bohaté a luxusní a přesto jakoby něco nebylo na svém místě. Ještě než si začnete vytvářet dojem, že tahle deska je na hovno a že v úvodu jen tak našlapuju kolem horké kaše, tak si narovinu přiznejme, že standard The Ocean je pořád sakra vysoko a vyjít něco takového u nás, poskládáme se z toho všichni. Tečka.

Stejně tak jistá je i pozice v rámci žánru, rukopis téhle kapely poznáte a první regulérní skladba „Mesopelagic: Into The Uncanny“ vám zřetelně vzkáže, že „my jsme ti The Ocean, jsme tu zase s novou deskou, funguje v duchu těch předchozích dvou, berte, rozdáváme plnými hrstmi!“. The Ocean se poznají. A tak klidně berme, ale nezapomeňme kriticky myslet. Postupy? Nápady? Tematika? Všechno už tu bylo, jednou ve vesmíru, podruhé v dávných geologických dobách, zažili jsme monumentální výbuchy titánů přírody i ducha universa, a stejně tak jsme se oddávali večernímu rozjímání o smyslu toho všeho. The Ocean umí spojit nespojitelné a možná jen nalezli odvahu, kterou zatím nikdo ani nehledal. Jejich hudba a Bůh tvořící svět? I to už mají za sebou.

Čekat změny a posuny nelze, možná malé a nevýrazné. I překážková dráha přes pražce kytar v „Bathyalpelagic I: Impasses“ nebo dost podobně v „Abyssopelagic I: Boundless Vasts“ mi navozuje spíš poslední tvorbu Machine Head než nějaký krok kupředu. Ale spokojme se s realitou, i ta je stále na vysoké úrovni. Snad nikoho nepřekvapí, že v souladu s předchozími dvěma nahrávkami se kapela pouští i do přislazených pasáží, které se mi nechtějí počítat a tak nevím, je-li jich více či méně, spíš nabývám pocitu, že cukr chutná intenzivněji a takový oplodňovák v závěru šesté skladby, pokračující skladbou následnou, už mi ježí vousy. I to je realita aktuálních The Ocean a vzhledem k tahu na branku popularity se tomu divit nelze. Kdo se diví, může klidně odejít.

Takže co s tou novou deskou? Řekl bych, že nepřekvapuje a za těmi předchozími lehce pokulhává. Postupy jsou obdobné, výrazivo, aranže, vokální přednes, vše v zajetých kolejích. I na smyčce dojde, i když ty díky slisovanému zvuku zní dost blbě a nemístně, jakoby si kapela řekla, že smyčce budou a tak je někam vrazila, a mistři v Fascination Street Studios to už jen pohřbili snahou o nabušený sound. Až někde v metalu uslyšíte dobře udělané smyčce, dejte vědět. Z nápadů netryská genialita ani nadšení, které stejně marně hledám i u sebe a naopak se dost často přistihnu, jak kolem mě deska plyne bez většího zaujetí. Nuda je silné slovo, ale už jenom myšlenka na ni je na pováženou. Závěrečná přešlapovaná „Benthic: The Origin Of Our Wishes“ jakoby z pera vypadla Francouzům Dirge, ale těm to na rozdíl od The Ocean věřím. Situaci nezachraňuje ani druhé, instrumentální CDčko, na kterém se objevuje to první bez vokálů. Jako bonus fajn, ale na samostatný život to není.