Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bhut: Na novinku od The Prodigy jsem se těšil jako na málo které nové album za poslední roky. Ke kapele mne váže řada příjemných vzpomínek, ke kterým tvoří soundtrack především deska The Fat Of The Land, kterou dodnes řadím mezi top na hudební scéně. Ostatně i jakékoli jiné album kapely vždy dokázalo něčím ohromit a právě proto byla očekávání na The Day Is My Enemy tak vzrušující.

Ruadek: Já se za sebe přiznám, že jsem novinku naopak vůbec nevyhlížel. Ani jsem netušil, že The Prodigy na něčem pracují, takže to u mě “přistálo” docela nečekaně. Očekávání tudíž nebyla žádná, po poslední řadovce mě ale ve své době zajímalo, kam to bude celé nasměrováno. Invaders Must Die totiž bylo návratem do starých časů, na druhou stranu se není čemu divit - čerpalo se ze starých nápadů a kostry mnoha skladeb vznikly ještě před Always Outnumbered, Never Outgunned. Od kapely mám rád vlastně všechno, včetně Howlettova projektu The Dirtchamber Sessions Volume One a některých věcí od Maxima. Ke kapele se váže i mě spousta vzpomínek na časy, ve kterých jsem je poslouchal a jsem za to rád. Nejen s počinem The Fat Of The Land byli revolucí.

Bhut: Otisk starších časů vnímám i v současných tónech, už jen ty jednoznačné hitovky typu Nasty mají šablonu, podle kterých jede třeba Omen, Spitfire a další. Každá jejich deska je svým způsobem jiná a inovativní a i přes znatelný rukopis a pohledy na osvědčené metody jsou tu i dostatečně využity procesy nového rázu. Každopádně se musím přiznat, že mi tu moc nechybí Maximův hip-hopový vliv, který dal v minulosti vzniknout třeba věcem typu Diesel Power, nebo Mindfields, která se ostatně ocitla na soundtracku k jedničce Matrixu.

Ruadek: Nová deska mi přijde celá jako totální retro, stejně jako Invaders, kde bylo jen občasně lehce naznačeno kam dál. A díky tomu, že právě Invaders vycházela částečně z koster starých skladeb, byla otázka kam dál až s dalším počinem. Teď už vím, že The Prodigy už se do ničeho revolučního nehrnou. Sypou si to od začátku do konce, skladba za skladbou, v hrubém - až punkově jednoduchém a zvukově špinavém - rytmu bez sebemenších odchylek. Tady bych se rád zastavil u jedné zásadní věci: co ale vlastně očekávat od kapely, která vypadá, že vše důležité již sdělila?

Bhut: Já bych v jejich případě ani neměnil. To, co nahráli, je přesně to, co jsem plus minus čekal. Samozřejmě, že by tam mohli našroubovat nové, třeba dubstepové prvky, ale asi by to postrádalo onoho ducha kapely. Pravda, vše důležité už nám sdělili, a kdyby to zabalili, rozhodně by do hudebního důchodu neodešli s umaštěným štítem. Novou deskou spíš jasně ukázali, že na to ještě pořád mají. Dar stvořit hit a dar běsnit jim nikdy nechyběl. A ta zvířecí odvázanost je z této nahrávky opravdu silně cítit.

Ruadek: Souhlasím, natočili přesně to, co jejich posluchač čekal. Což je vlastně dobře, deska má hitové ambice, čerpá z toho, v čem byli hoši vždycky výborní. Když si ale vedle této desky pustím přelomový Fat Of The Land, je to jinde. Moment překvapení je pryč, genialita inovativních postupů chybí. Nejsem ale člověkem, který by kopal do kapely z důvodu, že se neposunula za každou cenu dál. Howlett tam stále hází dostatečně zábavné spodky ze syrového breakbeatu, ano - nepodléhá trendům ala dubstep - a všechno to šlape jako hodinky. Že je tu šablonovitá rukodělba ve stylu Omen, mi nevadí (co taky stále vymýšlet u tak přímočaré hudby?), zvláštní kapitolou ale je třeba skladba Destroy. Jednak - pokud někde - tady trochu slyším stín dubstepu (druhá polovina skladby) a pak především dozvuky Omen (Invaders). Na druhou stranu proč nepoužívat stejný rejstřík, když to funguje.

Bhut: Určitě se ve výsledku shodneme na tom, že The Day Is My Enemy vlastně nepřineslo žádnou inovaci. V elektronice se přeci jen za ta léta událo tolik, že nějaký další vývoj je vesměs opakováním. Na druhou stranu je to pořád svižná nahrávka, která neupadá do průměru. Alespoň mne tohle dílo zasáhlo citelně a rozhodně si o něm nemyslím nic špatného i přes snadno rozpoznatelný rukopis autorů. Možná je to dáno tím, že v elektronice nejsem úplně doma, ale prostě mi to sedí. A jak říkáš, když něco funguje - netřeba to měnit. Předchozí Invaders Must Die mi ale přišla o pár řádů svižnější a divočejší, ale z celkového pohledu lze u obou vystopovat jistý koncept a šablonu. Třeba hned úvodní song obou alb, který je odlišný od zbytku desky. Takže podobenství tu určitě je, ale rozhodně ne špatné, nicneříkající či jinak degradační.

Ruadek: Noví Prodigy jsou prostě sázka na jistotu, co čekáte, to dostanete. A možná i o chlup víc, než čekáte. Jsou rozpoznatelní, mají svůj zvuk a svůj rukopis. Jak jsme se shodli, co funguje, není potřeba zbytečně měnit. Ve své dlouholeté existenci si tito provokatéři užili dost extravagancí a dokázali proměnit zvuk celé scény, dodat tanečním rytmům díky Fat of The Land důraz na první hluboký beat a - stejně jako třeba Leftfield - angažovat do taneční muziky punkovou personu (u Leftfield to bylo o zpěvu, tady o kytaře). Teď pánové nepůsobí dojmem, že by seděli na prdeli a jen si užívali vavřínů. Daří se jim dělat nové spolehlivé věci a to bohatě stačí.

Bhut: Závěrem bych snad jen dodal drobný poznatek, že album z prodeje mizí celkem rychle. Jen jsem se byl zeptat, zda už je skladem a už mi prodavač oznámil, že první várka je pryč. Takže čekám na druhou, protože tenhle kousek stojí za to mít ve sbírce.