Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Minulá deska The War on Drugs pro mě znamenala strašně moc, což vůbec není nějaká objektivní pravda, ale současně je to vodítko k tomu, jak číst tento text. Album Lost in the Dream se zařadilo mezi moje nejoblíbenější desky v roce svého vydání (2014) a pokud si ještě matně vzpomínám, měl jsem ho přímo na špici. A Adam Granduciel byl pro mě velkej šikula. Ale jak píšu, pro vás to nemusí znamenat vůbec nic a víc vás tím taky nebudu zatěžovat.

Tři roky uběhly a je tu album nové, čtvrté v pořadí a pokud srovnávám s tím minulým co do umístění v světových žebříčcích, vede. A Deeper Understanding evidentně bylo očekáváno hodně, z čehož pro mě plyne to samé co v prvním odstavci. Protože tohle očekávání nevzniklo jen tak, tohle očekávání má původ v minulé nahrávce. Ale dost keců.

Hlubší porozumění. Nějak takhle si překládám (možná nepřesně) název nového alba a pravdu ten název má v jednom - hudba pod ním obsažená zasahuje do hloubky. Anebo spíš člověka nutí, aby do té hloubky zašel sám, na chvíli se zastavil a začal přemýšlet. O sobě, o světě, o své pozici v něm, o lidech kolem. Adam Granduciel opět rozehrává niterné struny skryté kdesi hluboko v nás a jde mu to opět dobře. Ano, opakuje se. Nepřekvapuje, působí možná o něco víc soft a „adamsovsky“, což byly mé první dojmy z desky (první dojmy nezahazovat!), ale ty nebyly rozhodující. Dal jsem si tu desku ještě víckrát, dal jsem si všechny dva tři klipy v čele s výborným k Holding On a hodně toho bylo jinak. Holding On fakt zkuste, vystihuje tuhle muziku mnohem víc než moje odstavce.

Deska má deset skladeb, přes hodinu hrací čas a vyloženě vycházkové tempo. Střídmě nahozená rytmika, kytary s efektem od země až po nebe a nepřebernou hromadu klávesových ploch. Všechno působí lehce, svěže, často dost subtilně, ale možná ještě častěji díky klávesám

i dost plně, intenzivně. A všechno to samozřejmě hraje na city, na něco v nás, co už jsme možná zapomněli, že tam někde máme. A současně to není laciné a prvoplánové, i když sám musím přiznat, že o tom posledním přívlastku sem tam, ale opravdu jen sem tam pochybuju. Už jsem to psal - Granduciel se opakuje a občas mě to zašimrá pod nosem.

Nová deska je zase milión hostujících muzikantů, k tomu sice regulérní kapela, ale opět jedno jediné autorství všech skladeb s jedinou výjimkou. Adam Granduciel je cosi jako všeuměl a talent, zatím mu to vychází a musíme jen doufat, že z toho časem nezblbne a nezavře sám sebe do malé místnosti bez oken. Byla by o škoda. Nicméně zatím se minimálně u mě pocit přejedení nedostavuje, jeho hudební cítění mi vyhovuje, jeho cit pro vrstvení nástrojů v aranžích mi bere dech, i když přiznávám, že tvůrčí vrchol cítím na minulém albu a lepší už to nejspíš nebude. Uvidíme.

Každopádně nová deska není vůbec špatná a spíš se kloním k tomu, že je výborná. A mohla by být ještě lepší, nebýt slyšitelně přepáleného zvuku. Je to velká škoda a rozhodnutí někoho, které nechápu. Především u bicích se šlo za čáru, praskají a neslyším v tom uměleckou licenci, ale hloupost, jejíž škodlivost už řada muzikantů pochopila. Doufejme, že Adam Granduciel se k nim příště přidá.