Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The War On Drugs  - Lost in the Dream

The War On Drugs Lost in the Dream

Jirka D.10.9.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: mp3 přehrávátko / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Adam Granduciel na vrcholu tvůrčích snah a pro mě jedna z desek sezóny Jaro 2014. Načasování jejího příchodu a životních okolností nemohlo být přesnější.

Novou nahrávku The War On Drugs mi někdy na jaře podstrčil kamarád s tím, že je to skvělá „springstínovská“ deska, ideální jako terapie hudbou pro všechny možné trable. Měl pravdu. Adam Granduciel složil a s pomocí dlouhé řady hostů nahrál vynikající, zasněné a nevtíravě pozitivní album pro chvíle, kdy máte dojem bezvýchodnosti všeho. A nejen pro ty.

 

Dopočítat se všech poslechů a společných chvil s „Lost in the Dream“ nedokážu. Seřadit, uspořádat nebo jen lehce přiblížit všechny svoje dojmy mi přijde nad vlastní síly a pokoušet se o to nebudu, byla by to fraška. Faktem ale zůstává, že po téhle desce jsem poslední dobou sahal pravidelně, což samozřejmě reflektovalo všechny životní průsery, kterých se vyrojilo víc než obvykle, ale především samotnou kvalitu nahrávky, jak taky jinak. Argumentovat vlastní vykolejeností možná není úplně košer, ale rámec životních událostí hraje důležitou a možná tu hlavní roli ve všech ostatních epizodách a příbězích, proč si to nepřiznat. Takže minulý čas si v klidu škrtněte, sahat po téhle desce budu i nadále.

 

Adam Granduciel

 

Oproti tři roky staré „Slave Ambient“ je cítit citelný posun v tvůrčí jistotě, skladby na „Lost in the Dream“ jsou rozkročené více ze široka, mají propracovanější a nápaditější aranže a především díky skvělé rytmice výrazně lepší spád. Přitom není nic překombinované a zbytečně složité, nehraje se ani na přeslazenou podlézavost, ani na snahu přijít s něčím revolučně novým - produkce odkazuje někam do 80. let, bicí jsou třaskavě lehké, kytary oldfieldovsky vzdušné („An Ocean...“) stejně jako vokál, který celkovému mixu dominuje velmi citlivým a nekonfliktním způsobem. Velkou a na první pohled možná trochu skrytou úlohu na nahrávce hrají klávesové nástroje všeho možného druhu - jsou všude, jsou nádherné a jejich pestrost vyráží dech (podobně jako u kytar). A přesto, měl-li bych desku vystihnout jedním slovem, byla by to uvolněnost.

 

S každým dalším poslechem mě navíc překvapuje lehkost, s jakou jsou nahozeny poměrně dlouhé skladby, přitom tvořené poměrně jednoduchými postupy, velmi jednoduchou rytmikou (tím nijak nepopírám výše zmíněnou skvělost) a na první, mylný pohled nekomplikovanými aranžemi. Ani při sedmi či osmi minutách neztrácí písně na přitažlivosti a chytlavosti, nemají problém zaujmout a omotat si posluchače kolem prstu. Věřím jim. Slepě.

 

Vytahovat na světlo jednu reprezentativní skladbu nemá smysl, právě díky nemalému zástupu muzikantů, kteří se podíleli na jejich vzniku, je výsledná paleta neskutečně barevná a každá z nich má svůj vlastní výraz, svou osobitost, která se - a to si prosím podtrhněte - netluče s žádnou jinou. Album jako celek do sebe zapadá nadmíru přirozeně, tempa se střídají od lehkého poklusu k naprostému ultra light, proměňují se výrazy nástrojů, některé nástroje se objevují (kdo by nemiloval saxíky!), jiné zase mizí do ztracena a vše se přitom děje k posílení celku, ku prospěchu všem. Vyzkoušejte „Eyes to the Wind“, tu mám asi nejraději, ale stejně tak je možné, že si tu svou objevíte úplně jinde. A možná dáte vale závodům a pořadím, možná právě poslech celé hodinky bude tou jedinou a smysluplnou cestou, jak nejen přijmout „Lost in the Dream“ za svou, ale především jak na chvíli vypnout a zahodit každodenní problémy. Terapie hudbou.

 

 

Vinylový update 14. října 2014

Deska konečně dorazila. Čekání bylo dlouhé, ale trpělivost růže přinesla, především ve dvou rovinách - za prvé je edice pro gramofony krásně zpracovaná a za druhé výborně hraje. Pod prvním si představte kašírovaný gatefold a potištěné vnitřní kapsy, pod druhým prostý fakt, že si se zvukem pro vinyl dal někdo tu práci, aby výsledek hrál příjemně. Je radost narazit na tak krásně hrající desku s datem vydání 2014. Závislost se prohlubuje.

 

The War On Drugs vinyl


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Majko / 25.7.15 11:17odpovědět

Prekvapivo podmanívý album. Pri každom ďalšom posluchu sa dostáva viac a viac pod kožu :) Nadčasové a časom to pochopíme všetci...

Ruadek / 10.9.14 8:53odpovědět

Album roku to pro mě není (už vím jistě jaké to je) ale má k tomu hodně blízko. Geniálně jednoduchá, skvěle načasovaná hudba s přesně dávkovanými porcemi všeho, co mé uši potřebují. Od chvíle kdy nám to pan David doporučil (což už je docela dlouho) to mám na uších poměrně často a dodnes se nemohu nabažit.

Victimer / 10.9.14 7:19odpovědět

Téměř genialita, skvost a takový ty slova pro pány ze špičky ligy :). Album roku? Možná jo.

David / 10.9.14 6:32odpovědět

Nádherné album:-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky