Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Toto je moje první setkání se švédskou gotic / darkwave sebrankou The Comes Silence a hned jsem propadl jejich temnému kouzlu. Po letmém seznámení se s jejich minulostí mě překvapilo, že není nijak dlouhá, pouhé tři roky. Je ale evidentní, jak velký posun za tu chvilku kapela udělala. Ze zajímavé novinky na scéně se klube silný pojem, který by si měl zapamatovat každý fanda původního směru gotického žánru, který je hodně postpunkový, dost indie, působivě elektronický, ale rozhodně ne symfonický. Je ženského zpěvu prostý a když se objeví, slyšíte, že řve punkerka. Líbí se mi i netradiční image, kdy jeden marně hledá krejzlíky a podobné ozdůbky. Máte před sebou černé chlápky, maskované brejlemi, šátky či pytlovinou.

Nikdo se s vámi nemazlí, za vším straší rock and roll, cirkus a láska k noci či psychedelii. Všudypřítomný odér Christian Death, Bauhasu, Bowieho a dalších nenavozuje dojem z cover verzí, ale spíš reinkarnace nemrtvých do mladších těl. Cítíte totožný vztah k drzosti, odporu, touhám k pochybným toulkám, chemickým změnám povahy, načepýřená číra, co pod tlakem mastnoty a barev padá na záda. Intenzivní nátlak není rozmělňován cukříčky, romantikou a hebkostí. Láska zde je vztah mezi odpadky v zahuleném nočním klubu a světe div se, i přes jasnou žánrovou definici se i občas zaexperimentuje s alternativním rockem nebo se zavlníte na feťácké diskošce s ostrými dívčinami, které jsou sprostší než ten starý hulvát, co od vás somruje poslední cígo. Vše je dark i rock.

Album má tendence vtáhnout posluchače do děje tak, že má pocit jak z filmového soundtracku a v očích má popelníky z přemíry čučení na kultovní bijáky. Nehledejte kolem sebe žádného upíra, maximálně kdyby ho zapomněl v realitě nějaký opilý fantasta. Jedna skladba se přeleje v druhou a srdce vám tepe splašeným adrenalinem. Povaha skladeb je ale v podstatě různorodá. Přes komplexní dojem máte před sebou spoustu změn jak v tempu, tak tahu na branku. Výborný zasmušilý hlubší vokál mi připomíná Rozze Williamse. Je to stejný případ jako s hudbou. Poznáváte vlivy, poznáváte svět dark rocku, dark wave, prostě tehdejší gotiky, a přitom je znát snaha hledat si s pomocnými berličkami vlastní cestu. Kdyby jen v podobě kvalitních písniček.

Vybrat nejsilnější skladby nelze. Úvodní vypalovačka „Strangers“ je tahák jak blázen a dvojku „She Loves The Night“ si prostě zamilujete. Album je festovně sevřené a já jsem totálně nadšený, že se v tomhle ranku našla podobná pecka a nejedná se o pionýry stylu, ale o novou krev. To si myslím, že je nejdůležitější. Schopnost napsat nesmrtelný vál, znít cool, ne retro ani novodobě bombasticky a přinést fanouškům pocit z něčeho, co se nemusí opakovat. Hodnocení je čistě orientační. Kdo neholduje podobným radovánkám, může cítit nepochopení, nebo bude dokonce zvedat obočí. Ale každý, kdo rád ochutná dobře odvedenou muziku s duší, zatleská.