Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Theriomorph - Diabolical Bloodswords

TheriomorphDiabolical Bloodswords

Victimer12.11.2022
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Esence stylu s ideálním vyvážením a první deska Theriomorph jako jedna z nejlepších v black metalu za poslední měsíce.

Theriomorph je novým projektem finského hudebníka Perttu Pakkanena (P.E. Packaina), který je v současnosti znám hlavně coby člen nesvatých Adaestuo. Perttu je v undergroundu aktivní persona v minulosti působící u Sargeist, Horna nebo třeba Saturnian Mist. V souvislosti s touto recenzí bych ale v první řadě zmínil projekt Cornigr, který beru jako předchůdce Theriomorph. Black metal Cornigr nezněl oproti Theriomorph víc zle nebo majestátněji, ale jeho sound byl hlubší a temnější. A platí to jak pro EP Funereal Harvest, tak pro řadovku Relics Of Inner War. To EPko mě i po letech bere hodně. Už jeho podtitul - tohle je hudba ke tvému pohřbu, není jen prázdným sloganem, ale reálným obrysem. A pak jsou tu bicí, kterými Packain vládne jako málokdo. Jako kdyby kolem bzukotu kytar někdo napadal na jednu nohu, nebo měl kopyto. Tyhle vychytávky a odlišnosti miluju. Tohle je zkrátka ten druh blackmetalového zla, který si na zlo nehraje, ale zlem opravdu je. A nese si tento svůj úděl sebou.

 


A platí to i pro Theriomorph. Jeho zvuk je o něco špinavější, ale také vytaženější a ne tolik posazený do hloubky. Je ostřejší a svým způsobem i čitelnější. Celkově jej Packain pojal velmi přímě, je to smrt a ne život, a je to smrt suchá jako troud. Diabolical Bloodwords je třicet tři minut pravé esence žánru. Dalo by se snadno říct finský black metal, ale konkrétně u Theriomorph s výrazným norským otiskem, kdy samovolně vypluje na povrch vzájemná podobnost se starými Mayhem. Navíc styl Theriomorph není úplně o tom, jestli je to čistá řezničina a výplach (není) od začátku do konce, nebo je čas (je) na práci s atmosférou a kus hnusácké oplzlosti. Kterou má ostatně Packain tak nějak v krvi, protože i u Cornigr rašila z podzemí jako jarní pupeny. U Theriomorph není nijak skrývaná, stačí mrknout na obal, anebo vstoupit za oponu vznešenosti skladby Lunar Emblem - Sign of Night a stát tváří v tvář hromadě štětek. 

 


Vedle práce s bicími, která je jedním slovem úžasná, je to právě celkový zvuk a projev Theriomorph, který mě baví studovat a zkoumat jeho každičký úder a změnu. Je to ten typ kapely, kterou prostě chcete do podrobna rozevírat a pitvat, i když je až za hrob primitivní a vyschlá jak tělo nebožky. Ještě abych upravil to přirovnání k Mayhem, nejde o žádný archaicky znějící materiál. Povedlo se namíchat prvky starobylé špíny i té moderní a vše pak propojit. Mrazivé melodie dominují, vytloukání hřebíků z rakví také velmi časté, ale čas je i na atmosférické choutky a zvolnění. Klidnější pasáž v Atigibus, a Passage of Cruel Power mi třeba připomene staré Borknagar. Burning Black Bleeding je vyloženě hymnická věc s nezbytně prasácky vyklepávanými přechody. Packain navíc vládne velmi slušným vokálem, kdy dokáže měnit polohy a volit vždy v návaznosti na náladě skladby mezi zuřivostí a kázáním.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/theriomorph%20band.jpeg


Prozatím jsem ale vyjmenoval spíš perličky nebo zvláštnosti alba. Gró Theriomorph ale pořád spočívá v intenzitě a schopnosti ji ovládat, podle potřeby přepínat. Jako například v Nocturne - Under the Uninvited, která se po intru změní v bestii přímo se vyžívající v tom, jak účelně se dokáže tvarovat. Zcela určující jsou pak vály Megalith in the Hanging Garden a Reflecting Skull, v nichž člověk nalezne to hlavní z ohavného umění Theriomorph. Zvrácenou stranu hrdosti a povýšení úpadku na arcidílo bez okázalostí. Agresivita vítězí, nevím jestli zrovna v tomto případě zdravá, ale rozhodně vychytaná. Packainovi se povedlo vše poskládat do detailů, i když odpůrci inter a outer nejspíš ohrnou nos. Ale zrovna Diabolical Bloodwords je typ alba, kde mají svůj smysl.


Adaestuo mi letošním (a stále velmi aktuálním) EP udělali velkou radost, ale nakonec to u mne trochu nečekaně vyhrává Theriomorph. Už od začátku jsem tušil, že tento projekt má svou přízemní genialitu, ale stejně mě překvapilo, kam až jsem se s ním dostal. Že desku Diabolical Bloodwords neopomenu v závěrečné sklizni nahrávek sezóny 2022, je víc než jisté.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

D. / 25.1.23 9:43

S tímto albem jsem měl velký problém, trvalo dlouho, než jsem našel klíč k jeho poslechu. Obecně miluji kapely, které se vyvíjejí, nakonec mezi začátky a pozdější tvorbou takových The Gathering nebo Ulver jen těžko formálně hledat, mimo mimořádné kvality, jakoukoliv spojnici...a všechny ty podoby si užívám. V tomto případě ale mám ve finále pocit, že jedinou slabinou alba je skutečnost, že vyšla pod jménem ITW. Bohužel dědictví v čele s nepřekonatelným skvostem Omnio je příliš silné a jedinečné a v moment, kdy z původní sestavy zůstává pouze bubeník, který navíc není žádným tvůrčím mozkem kapely a paradoxně pro mě podává na tomto albu na jeho poměry poměrně nevýrazný výkon, je využívání původního kultovního jména celkem sporné. Když ale toto člověk skousne, má před sebou výtečné album, plné silných momentů. Ponávratová alba byla sice také již výrazně odlišná (a skvělá) a je to jedině dobře, ale ducha ITW jsem tam pořád cítil, tady ne.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky