Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Thorns / Emperor - Thorns vs. Emperor

Thorns / EmperorThorns vs. Emperor

Sorgh8.10.2012
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jeden z milníků, které už nemohou být překonány. Album se může směle postavit i řadovkám Emperor, což vypovídá mnohé. Album nezbytné, nesmrtelné a stále nové.

Při nedávné revizi své CD knihovny jsem s posvátnou úctou oprášil jeden výtvor, který směle obsazuje jedno z čelních míst mé sbírky, možná i první pětici nejlepších. Ani vrstva prachu na něm nebyla tak vysoká jako u jiných, nevyvolených a tak jsem se mohl hned zkraje pokochat úžasným obalem. Tomuhle albu už je sice zepár let, letos slaví 12 let, ale všichni víme, že to vůbec nic neznamená a kvalita nestárne, pouze zraje.

 

Bylo to někdy v roce 2000, přelom milénia ukázal, že se vlastně nic neděje a já pokračoval v nasávání zhoubných exhalací undergroundu. Tehdy se mi do spárů dostalo split album dvou zasloužilých a originálních destruktorů, Thorns a Emperor. Tehdá blackové ikony s již zavedenou značkou se na jedné desce rozhodly prověřit kvalitu svých skladeb ve vzájemném duelu, někdy i sobě navzájem.

 

Emperor si místy vzali do parády Snorreho výtvory a on na oplátku smilnil s jejich kompozicemi.

Výsledkem je mix, který tvoří nádherně ucelenou sbírku písní podobné atmosféry a jedinečnosti. Je to až s podivem, jak se hudebníkům podařilo album neroztříštit, udržet hudbu v podobných mantinelech až posluchač dumá, není li to klasická řadovka pouze od jedné ze skupin. Navíc vezmeme-li v potaz zaměření, Emperor spíše symfo, Thorns industrial, je to neobvyklé. Zcela dominantní je atmosféra, tu pohádková jak já říkám (Emperor), onde podobná dílenskému hřmotu. V obou případech udržuje fantazii v plném cvalu a člověk se může pohybovat lesem plným Gargamelů či úderných lis-mistrů.

 

Již intro v aranžmá Emperor uvádí posluchače někam mezi jeřáby a lisovnu. Industriální tlukot, vrzoty a posléze pochodové bicí jsou vzápětí vystřídány tím nejlepším z klávesových kouzel z pera Emperor. Celá věc je poté přeřazena v industriálně blackovou dvojku pod taktovkou Thorns. Jejich Aerie Descent vyjmutá z dema léta Páně 1992 je hutným a zatěžkaným soustem pro fajnšmekry. Totální hit, umírám hned zpočátku a cíle nevidět, pouze deklamace vyprovází mě na onen svět. Celý zbytek alba poté už trávím na cestě tunelem ke světlu, až stop levné aparatury mě bolestně stahuje zpět na zem.

 

Už to, že se jedná o splitko, což není můj oblíbený formát, dokazuje, že kvalita je zde opravdu na maximální výši. Tady od počátku nebylo co řešit, to byla láska na první poslech a ušní maz navždy opustil moje sluchovody. Emperor si vyšili dečku s Thorns a to perličkovým stehem. Příbuznost obou kapel bych považoval za nesporný klad, hudebně se album pohybuje v podobných vodách a není to co píseň, to jinej pes z jiné vsi.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky