Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Törr - Tempus Fugit

TörrTempus Fugit

Bhut17.4.2012
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Očekávání fanoušků se vyplnila, bohužel však v záporném slova smyslu. Törr už zřejmě nikdy nebudou tací, jak je máme zapsané v deníčcích.

Odchod Vlasty Henycha z Törr vyvolal značný rozruch. Několikrát bylo vyřčeno, že Törr bez Henycha už nebude nikdy to pravé a tak Ota Hereš a spol. dlouho nečekal a vpustil do řvoucího davu nový počin Tempus Fugit. Co myslíte? Bude posluchač překvapen novou tváří kapely? Nebo naopak, potvrdí se babské klepy o zániku skupiny? Dnes si na výsledek trochu posvítíme.

 

Ku zbylému duu, které tvoří Ota Hereš a Radek Sladký, byl přibrán basák Jan Bartoš. Sice dříve byli přibráni hned dva hráči na basu a kytaru, ovšem oba se stali nevyhovujícímu a tak byl ansámbl změněn na výše zmíněný stav. V této aktuální sestavě kapela stvořila nahrávku, kterou netrpělivě vyhlížel nejeden fanoušek kapely. No, přiznám se, že i já jsem nebyl zrovna dvakrát nadšený z odchodu Henycha a nedovedl jsem si plně představit, co Hereš s kapelou dál zamýšlí. Vyslechl jsem několik vizionářských slov o jakémsi Alkehol revival, ale co naplat, musím toto označení ledabyle přistrkat. Každá sláva jednou končí a když dojde k rozkolu dvou motorů, které celé těleso ženou a udávají mu směr, dojde k jednoduché situaci, kterou bychom graficky znázornili jakožto křivku směřující dolů. Törr se této situaci zřejmě nemohli vyhnout, stejně to bylo očekávané. Zájem o tvorbu soudobé podoby skupiny značně poklesl, a pokud to takhle půjde dál, nejspíš ani nebude větší. Nechci malovat ďábla na zeď, ale na té stěně již jich je namalované celé peklo. A tak neváhám a budu skeptik, a přispívám i svojí skicou rohatého chlupáče. Tahle deska prostě nezní, tak, jak bychom chtěli a očekávali od skupiny, kterou zdobí honosné logo Törr. Byla to kapela, která se zapsala kladně do dějin české hudební scény. Ano, BYLA. Od tohoto alba a vůbec celého toho polorozpadu, se počínají psát zcela nové řádky kroniky Törr a vhodnější název by však byl Törr II. Čili něco na způsob Pražského Výběru II, ovšem tady se spíše jednalo o umíněnost. Mimochodem se můžeme těšit na reunion v původní sestavě dokonce i s bubeníkem Hrubešem. Ale zpět do špinavých black thrashových vod. I když mě teď tak napadá, že tento hudební styl už zde taktéž není na místě. Skutečně se nabízí označení Alkehol revival, jelikož celková struktura a stavba skladeb tomu odpovídá. Písničky se sice sypou jak štěrk z Avie (a duše z jejího řidiče), ale výsledek nemá co říci. Celé je to uspěchané a zdá se, že i bez nápadu. Škoda, tak jsem se těšil na překvapení. Nechtěl jsem házet zbraně do obilí, ale nyní odhazuji i kapesní rybičku, jelikož naděje je pryč.

 

Co se nám vlastně urodilo v útrobách Tempus Fugit? Pokusím se nastínit letmí obsah alba, které si pouštím pravděpodobně naposledy. První písnička s jadrným názvem Až Mě Všichni Naserou se hned pouští do divokých tónů a bujarých melodií. Už v tento okamžik je posluchači servírováno alkeholovské veselí, text této skladby chápu jako špatný vtip, nebo jako poctu patnáctiletému fandovi, který jej složil. Hned po této skladbě přichází značné uvolnění v podobě písně Básníci Doby. Ta sice nezní dvakrát špatně, ale do celkového repertoáru kapely poněkud nezapadá. Následuje slisované vlákenné rouno o hustotě až 80 kg/m², jehož vlákna drží vlastní silou pohromadě. Tento prostor jest vyroben z krátké bavlny, bavlněného odpadu, či z viskózové stříže. Jedním slovem vata. Co mě však více zaujalo je, až pátý song Já neubráním se, který se lehce vymyká dosavadním kolejím. Další pozitivní obsah se ukrývá v deváté, desáté a jedenácté písni. Názvy těchto světlých míst, jinak bezbarvého materiálu, jsou: To Smrt Jsem Já, Prokletí Zrádců a Tempus Fugit. K těmto skladbám jsem ochoten se vrátit a díky nim vlastně dávám trochu „pozitivnější“ hodnocení. Svým charakterem totiž nejedou jednotné rychlopalné tempo, se kterým se setkáváme u zbytku desky, nýbrž se pěkně nesou ve středních i pomalejších plochách, které kapele sluší. Hlavou mi tak projela vzpomínka na Kult Ohně. Ale stejně mám nakonec zvláštní pocit a pátrám v paměti se slovy, kde už jsem to sakra slyšel. Uplyne necelých čtyřicet osm minut a celý výlet mám za sebou. A ačkoliv jsem vypíchl celkem čtyři skladby, které za to stojí, v celkové kašovité omáčce se topí jak moucha v medu. Snaží se ze všech sil vyprostit z osidel svého věznitele a ukázat světu, že ještě za něco stojí, ale bohužel okolí je mocnější. 

Přátelé, přes všechno nervózní kousání nehtů, neustálé se zvedání ze židle a novém a novém přemítání a konečném verdiktu nad albem, nemohu jinak. Palec míří dolů a s ním spadá i celkové hodnocení. Přesto věřím, že si album své místo v srdcích posluchačů přeci jen najde. Ovšem už to zřejmě nebudou ti samí lidé, kteří uctívají Kladivo na čarodějnice.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 15.1.14 8:43

První dvě fošny se nesly ve stylu Skinny Puppy, Crwn Thy Frnicatr byl pro mě vrcholem tvorby a We the Fallen první stagnací v první polovině alba, ta druhá byla naprosto výborná. Aktuální počin je zběsilou exkurzí do všech poloh, jakými nás PN provedli na posledních dvou deskách. Je to čistá esence zloby. Zmíněný Manson není náhodou, jisté persony z okruhu tohoto umělce se na albu přímo podílely. Celkově mě album nijak nedostalo, není v něm žádný posun kamkoli. PN opakují zavedenou formuli, přestože způsobem, jaký nikdo nezopakuje ani nenapodobí. Sedmdesát procent.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky