Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Toughness - Black Respite of Oblivion

ToughnessBlack Respite of Oblivion

Victimer21.7.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Houževnatý death a jeho pečlivé technické vychytávky s abstraktním viděním.

Mám zapsáno a podtrženo v notýsku, že Polsko rules. Staré známé pravidlo, které nic neslevilo na své hodnotě. V Polsku to tepe různými směry a když je příležitost zakopnout o družinu, která pochází od našich severních sousedů, většinou je dobré se jí podívat na zoubek. Zoubek Toughness je už podruhé zkažený. I když technicky dokonalý a progresivně zasazený, je to pahýl, který v dutině ústní bolí a asi bude muset ven. Budeme tedy trpět, ale víc radostně, než abychom se po zákroku utápěli v krvi. Půjde o zákrok ryze dobrodružný.

 


Toughness hrají řádně prorostlý, ale technický death metal. Houževnatý a s hlubokým growlingem, ale také kompozičně šlechtěný a velmi zdatně zahraný. Naše myšlenky se ocitají blízko Demilich, když budeme hrát na strunu, která se logicky musí připomenout jako první. Pak už lze v paměti vylovit další kultovní spolky, ke kterým by svým přístupem k žánru mohli mít tihle Poláci blízko. V čekárně sedí staří Cynic, Atheist a trochu rozmazaně vidím i další jména. Ano, narkóza již zabírá.


Toughness je mladá družina podruhé vydávající své dílo u Godz ov War Productions. Pokukuje po jiných prostorech, hloubá nad abstraktními výjevy a je správně odhodlaná. A že mi hned na mysli vytanuli finští titáni Demilich, není vůbec překvapivé, dužnatý death Toughness je zkrátka připomíná. Technické finesy, až avantgardní pojetí dámy s kosou a hnusně hluboký vokál (zde mu říkejme spíš výkal), tomu všemu dali v roce 1993 Demilich punc dokonalosti. Progresivní tlení jejich jediného alba Nesphite jsem ostatně zachytil tady. A moc rád jsem v posledních týdnech zachytil tuhle polskou odpověď. Aneb jak si koupat vnitřnosti s nadhledem zvídavého umělce. Na Demilich nedám dopustit a teď je na řadě tahle mladá krev.


Na jednu stranu nadšení, na tu druhou jistá přísnost a zvednuté obočí nad každým postupem a možnostmi, jak jej uchopit. Toughness jsou na správné cestě. Chrlící zdivočelé a překotné rytmy, basa je vytažena a hrdelní výkon ideálně položený někam do obasti střevní problematiky. Rytmická sekce je vzorně vyladěná, zacuckaná a pak rozplétající copánky deathmetalových útrob. Hnisavá místa jsou pečlivě léčena a pak se objevují další a další zdravotní trable. Toughness jsou pečliví, jsou zanícení (to doslova) a v takové The Profanity That Creates an Expression... vyloženě excelují. Tato věc mi vystoupila hned u prvních poslechů z řady a už se poslušně nevrátila zpět.

 


Skladba ale převyšuje ostatní abstraktně hnilobné tracky jen subjektivně. Hned u následující titulky Black Respite of Oblivion už se znovu nechám lapit rytmickým kolovratem fines a drobná deklamace tomu dodává správné napětí. Někdy je ta muzikantská přehlídka, jak vytlačit hnis z rány až úsměvná, ale to k tomu taky patří. Toughness mají materiál alba pevně v rukou a předvádí, nakolik jsou zdatnými průvodci v technicky přemítavé hře na snílka a narušeného vypravěče. Děj alba se překotně přelévá, ale drží si své parametry. Nic se nemá přehánět a tohoto rčení se drží i kapela. Má své vytýčené území, na kterém se snaží pohybovat co nejjistěji. A daří se jí to. Black Respite of Oblivion je našlapaná deska ukazující, že s Toughness je dobré počítat. A kdo počítat opravdu umí, může dodat, že tomu ještě chybí víc odvázanosti a lehkosti. Takové té atraktivní lehkosti. Na to jak chlapce pohání mládí, zní někdy až příliš rutinérsky. Ale ono to všechno přijde. Řemeslně jsou na tom boys víc než dobře, a tak si protentokrát podtrhněme hlavně toto. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky