Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ty Segall - Possession

Ty SegallPossession

Jirka D.17.7.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Segallovy desky už jsem přestal počítat, ale tahle nová, šestnáctá sedmnáctá osmnáctá … je výborná.

Chtěl jsem na úvod napsat, že minulé album Three Bells mě moc nebavilo, ale i přesto že vyšlo v lednu 2024, není v této chvíli minulé, ale už předminulé. Ještě v roce 2024, konkrétně v srpnu, vyšla další Segallova deska Love Rudiments. Jestli je potřeba nějaká omluva, tak jo, fakt sorry, ale tohle tempo nestíhám ani jako posluchač, takže ani moc nechápu, jak tohle tempo může stíhat samotný autor. Ale svým způsobem má můj obdiv. Takže abych upřesnil ten úvod – nebavila mě už předminulá deska a o té minulé nevím nic.

 

Ty Segall

 

Possession je album, které vyšlo v květnu na vydavatelství – jak jinak – Drag City a je to album velmi vstřícné už jen tím, že má klasických 40 minut. Čas akorát k přežití. Pak ale obsahuje takové na první pohled jednoduché, vyklidněné a téměř až snové písničky, které se velmi hezky poslouchají, což je další benefit, který minimálně zkraje zafungoval jako důvod se k nahrávce vracet a přehrávat si ji v různých denních časech neustále dokola. Při práci, v autě, jen tak v klidu při ničem. Přesně opačný stav panoval právě s deskou Three Bells a je to samozřejmě příčina toho, proč tiše odpočívá v archivu zapadaná prachem.

 

Jenže Possession nejsou jenom jednoduché vyklidněné písničky, ale z mého pohledu i nesmírně jemná a ve své podstatě nápaditá a zajímavá práce s aranžemi a nástroji, které kromě klasických rockových zahrnují i smyčcovou (kompletní kvarteto) a žesťovou (trumpeta, pozoun) sekci, a taky v případě Segallových desek tradičně saxofon. Celková mozaika je z tohoto pohledu velice barvitá a pestrá, ale co je za mě nejdůležitější, není křiklavá a přeplácaná a nepůsobí jako buďto nesourodý, nebo ukřičeně přehnaný slepenec. Dominantním pocitem je lehkost, střídmost a citlivost, což se v důsledku propisuje do celkové atmosféry desky a její snadné (ovšem nikoliv laciné nebo triviální) poslechovosti. Na několika místech cítím paralelu s The Beatles, ale může být, že je to jenom můj osobní dojem.

 

Tohle základní nastavení je konzistentní pro všech deset skladeb a celou desku, což z ní dělá ucelenou a jasně definovanou nahrávku, která když vám svou náladou sedne, bude vás bez výjimky bavit. A samozřejmě naopak. Svým způsobem je to i její hlavní limit, protože kromě autorovy citlivě zpracované hudební fantasie nenabízí prakticky žádný zásadní přesah, který by k jejímu poslechu přilákal lidi mimo okruh Segallových věrných fanoušků (a že jich má!), jejichž reakcí by mohlo být prosté „a to je všechno?“. Ano, je to všechno a za mě to není vůbec málo. Ta lehkost a samozřejmost není vůbec lehká a samozřejmá a chce to mít hodně za ušima zkomponovat skladby, jako jsou ty obsažené na Possession. Skladby snové, lehké až intimní, a současně stále s rockovým naturelem a dravostí skrytou tak, že na první pohled ji lze snadno přehlédnout. Ale je tam, není ji vůbec málo a je radost ji v té atmosféře klidu nacházet. A když nebudete mít ambice cokoliv hledat, stále budete mít možnost dělat to nejjednodušší - prostě bezstarostně poslouchat. Album Possession je k tomu naprosto ideální. 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky