Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Type O Negative - Bloody Kisses

Type O NegativeBloody Kisses

Victimer9.8.2014
Zdroj: CD / MC / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: dva druhy věže JVC / Philips AZ8352 / PC / hloupý telefon
VERDIKT: Naprostý klenot gotického metalu, jehož nadhled, atmosféra a nadměrná vlhkost v dívčích kalhotkách nemají následovníka.

Zaplať Mahen a Big Beng! za to

 

Skutečně je třeba poděkovat tomuto básníkovi, jenž ukončil svůj život vlastní rukou. Docela se to sem i hodí. Smrt k TYPE O NEGATIVE odjakživa patřila a dokud nepřišla ta zničující zpráva o skonu velkého Petera, bylo s ní zacházeno všelijak. Abych se však vrátil k mistru Mahenovi... Je tomu již drahně let, co mi připadaly návštěvy hudební knihovny v Brně, opatřené jménem právě tohoto autora, jako vhodná záminka k minimalizování návštěv školní budovy. Vedle mnohých, dobrému vychování se příčících nahrávek, které se kupodivu daly v místě knihovny dohledat, mne praštil do očí obal dvou vášnivě se líbajících žen. A protože jsem v rámci mimoškolního zevlování očumoval také novinové stánky, zda už nevyšel (tenkráte týdeník) rockový magazín Big Beng!, na jehož stránkách jsem se poprvé o existenci TYPE O NEGATIVE dozvěděl, měly právě tyhle dvě (ne)činnosti za následek mé setkání s kapelou, která ve mne zanechala opravdu hluboký otisk. A „Bloody Kisses“ v tomto smyslu drží prim. Je vůbec potřeba ptát se v čem? V mém případě v tom, co po sobě zanechali Black Sabbath, co cestou ze svých sklíčených cest poztrácel doom metal, kde Sisters Of Mercy nerozvinuli svůj gothic rock někam dál, kde byla, ale zároveň chyběla, upíří tématika a hlavně tam, kde byly k vidění vlhnoucí kalhotky dosud nepolíbených panen a jejich naplno nerozpučených ňader. To vše bylo situováno do chrámové atmosféry, splynutí s přírodou a taky trochou té špíny ulic a pokřikování, protože New York je holt New York. Ten byl ale v té chvíli naprosto vedlejší. Důležité bylo jedno, v roce 1993 vyšlo album, které zasáhlo a nikdy nepustilo. Proces ochladnutí zájmu prostě považuji za směšný a jednoduše nemožný.

 

Jesus Christ looks like me

 

„Bloody Kisses“ už zprvu budilo dojem monstrózně se valícího díla, což další hodiny strávené hloubáním nad tímto albem jen podpořily. Pomalu tekoucí hymny nočního světa krve, sexuálního klimatu hmatatelného na každém kroku a klenuté, do nebe vztyčené atmosféry plnící klášterní zahrady po okraj svou temnotou, to vše zkrátka zapůsobilo až příliš silně. Když k tomu přidáme macho-vampýří ovládání nadržených studentek církevní školy, které poslušně plní rozkazy pána a sténají při každém jeho pohledu, je nevyhnutelně nutné škemrat o další stisknutí tlačítka „play“. Krev stékající po pobledlých krčcích nevinnosti je pak vrcholem rozkoše, neboť ten, který přišel spolu s nocí, je spasitel duší. Peter Steele. On, který o sobě natvrdo prohlašuje, že jemu je podoben Pán, tedy ten, který nosí o Vánocích dárky a valí si to hvězdnou oblohou na sáňkách. I ten však tříme svou jedinečnost o cosi postradatelněji, než postava, do které se s humorem sobě vlastním stylizoval sám Peter. Pojď děvče, dotkni se svého idola.

 

https://scontent-a-fra.xx.fbcdn.net/hphotos-xpa1/v/t1.0-9/10417521_840995499263736_7384548626322501110_n.jpg?oh=5e8317106f526667f751b9d807a4a4b9&oe=543BCD3F

 

Nadpozemský kýč

 

A přitom to vypadá tak jednoduše. Za hudbou TYPE O NEGATIVE není třeba hledat nic zvláštního, jen je s ní nákládáno účelně a po čertech charismaticky. A hlavně se nic nesmí brát SMRTELNĚ vážně, tedy alespoň tolik, než je bezpodmínečně nutné. Vedle těžkých rifů a hlubokých chorálů je občas muzika těchto zelených mužíků hotová groteska. Stryko Fester sedící za varhanami, kolem pobíhají Adamsovic spratci, bouře z venku otevírá obrovská okna dokořán a ve dveřích stojí hromotluk Steele s právě zkolabovanou a do té doby nic netušící dívkou. Venku trochu zmokli, trochu si zadováděli, ale kluci z kapely ještě venku cucají pivo a potřeby svého frontmana už ani nevnímají. Způsob, jakým TYPE O NEGATIVE tento béčkový horor servírují, je naprosto úchvatný. Všechny ty detaily, vsuvky, předěly a další nové nadřazené výstupy s mocným "rrrrr" na patře. Stále platí – nadhled a humor především. I gotika a její chrámová důstojnost může být zahalena rouškou vtipu a mít své místo ve stínu spolu s partou veselých Týpků. Protiklady se přece přitahují, navíc když se vám smějí do ksichtu přerostlí hoši, jimž v žilách koluje krev „0 negativní“.

 

No.1

 

Jak nemám příliš rád dlouhá alba, tak tohle je jedna z výjimečných událostí, proč se některých z nich nemohu nabažit. Gotický ráj ve svitu luny za účasti věrné atmosféry, specificky negativního humoru a neustávající výměny tělních tekutin. Ať už jsou to skvosty, ke kterým tíhne každý, tedy „Black No.1“ a „Christian Woman“, nebo další, vyvrcholením obdařené skladby jako „Summer Breeze“ (jinak cover rockového US dua Seals And Crofts) nebo titulní „Bloody Kisses“, ale třeba i vypalovačka „We Hate Everyone“ páchnoucí na jednu stranu Carnivore na sto honů a na tu druhou hledající v úboru školačky vstupní portál na cestě k jedinečnosti. Tak či tak máme co do činění s do posledního šroubku dotaženým materiálem, který o krvi nejen pojednává, ale krví přímo žije a krev nám také lascivně předává. Napijme se jí a podlehněme. Peter Steele a jeho věrní ji namíchali z životně důležitých orgánů, jakými jsou penis a hrdlo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky