Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ulver - Neverland

UlverNeverland

Victimer15.1.2026
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Ulver abstraktní, relaxující i experimentální. Spojující různá období, svá i ve stylových odkazech, kterých se Neverland zdárně dotýká.

Ulver znovu ukazují, že jsou kapelou více tváří a na novém albu Neverland po čase vsadili na tu experimentálnější a prostorovější. Po trojici alb, na kterých dávali přednost klasické stavbě skladeb a profilovali se jako new wave, synth-popová kapela, dospěli do fáze, kdy dozrál čas na novou instrumentální a abstraktní kolekci. K blízké minulosti je třeba říci, že už se začínala zajídat. Tam, kde na The Assassination of Julius Caesar zněli Ulver mimořádně zajímavě a spojovali delší plochy s osmdesátkovým feelingem, na Flowers Of Evil a nakonec Liminal Animals jejich zajímavost postupně vyprchala. Budiž jim však přičteno ke cti, že i na tomto úzkém kluzišti uměli být kreativní. Jen na kapelu typu Ulver byla ta plocha už úzká příliš a bylo žádoucí vybruslit ven. Za teplem, za zvuky klidné a barevné pláže, v relaxačně příjemném a snovém módu alba Neverland.


Dobrá zpráva minimálně to ty, kteří už měli absťák po těžších a zvukomalebnějších Ulver. Nové album nabízí, až na jemné vokální linky, instrumentální materiál, atmosférický a experimentální. Ale taky spojující různá období kapely. Komu přijde finálním zpracováním blízký například Perdition City (2000), nebude daleko od pravdy, konec konců tohle srovnání nabízí i sami Ulver. Neverland je spojením elektroniky, chill-outu, idm a post-rockových témat. Poslechově se nejedná o nijak náročný a dlouhodobý proces, jako spíš o ten prosněně hloubkový a nehmotný. Ze začátku jsem jen útržkovitě zpracovával něco, co si žádá úplně jiný přístup. Možná v domnění, že poslední dobou (Liminal Animals a Scary Muzak, uf) mi Ulver zněli až nepatřičně fádně. Tohle se ale nového alba netýká. A je to příjemný, osvěžující pocit.

 


Neverland je paletou nálad, motivů a zvukové kreativity. Prolínají se zde staří Ulver z přelomu tisíciletí a jejich lehce avantgardní přístup k elektronice, s vůní dálek a bigbítovými dokresy, kde dostanou prostor kytara, basa a bicí. Kristoffer Rygg a jeho vokál, to byli Ulver posledních tří desek, na Neverland se věnuje nástrojům a poprvé si říkám, jak je to dobře. Jeho zpěv je jedinečný, ale spolu s unylejším elektro projevem kapely se stával unylým a sterilním i on. Mlčeti zlato a nechávat rozeznít až léčivě experimentální mozaiky nových atmosfér, to je oč tu běží. Když se podívám na obal Neverland, je to jako reklama pro bankovní lupiče nebo fetující hudebníky, kterým bylo doporučeno přestat se ničit a začít odpočívat na břehu oceánu. Havajské košile a víru ve vlastní napravení s sebou.


Album plyne v relaxačním, chill-outovém módu. Mohou nás napadnout různé kapely, které by se hodily zmínit, ale Ulver je nevyvolají do té míry, abych je jmenoval. Ty zvuky patří jim a některé postupy a nálady jsou důvěrně známé. Neverland má svůj vnitřní klid a nerozpakuje se o to podělit. Na jednu stranu můžeme mít radost ze znovu experimentující kapely, ale zároveň vnímat, že nové skladby nejsou příliš složité na vstřebání. Navíc, když máme zkušenosti s mnoha těžšími okamžiky diskografie kapely. Neverland jsou zvuky dálek, zasněné plochy, u kterých se stejně dobře odpočívá jako naslouchá. Nebyli by to ale Ulver, aby byli příliš spokojeni sami se sebou v jedné poloze. Patří k nim jistá ostražitost, temnější chvilka na jinak klidném území. Jako když se třeba u Weeping Stone trochu stáhne hrdlo a mozek zbystří, že ne vše bude tak hladké a příjemné. Ale i tady se ocitáme na dotek představ a malujeme si spolu s dalšími zvuky a vrstvami ve svých iluzích.

 


Neverland je o zvukové, nenásilné symbióze. O tom, jak albem plují jednotlivé motivy, dostávají svůj prostor a ten pak po svém rozvádějí. Patří sem i rockovější pasáž alba, skladba People of the Hills a na ni navazující They're Coming! The Birds!. Brumlající basička, údery paliček a snová post-rockově zabarvená náladovka je na světě. Krásně se to poslouchá a je dobře, že Ulver dali albu ve jménu jeho abstraktní povahy taky jasné obrysy a zemitost. Jak se dalo čekat, válet se u pláže s norskými vlky není úplně to klasické spokojené nicnedělání. Hlava a smysly jsou v neustálém provozu, i když obláčky nad hlavou tiše plují a barevné keříky pod tíhou větru jen jemně ševelí. Zrovna tyto dvě skladby jsou příkladnou ukázkou, jak jsou Ulver snadno vstřebatelní, zde jako by v ozvěnách svého synth-popového období, dnes jenom s vůní bigbítového Tichomoří.


IDM je styl, který se na stránkách jako jsou ty naše objeví jen zřídka. Líbí se mi, jak zrovna s tímto žánrem Ulver pracují. Odkazují na něj a přitom jej rozvíjí ve svém vlastním rozlišení. Za všechny bych uvedl skladbu Hark! Hark! The Dogs Do Bark, kde je to přímo modelové. Pozdní devadesátky, jak v rámci tohoto stylu, tak v rámci Ulver samotných. Postupem alba naroste dojem, že Neverland je svou povahou opravdu experimentální deska. Mohou za to po sobě jdoucí skladby Pandora's Box a Quivers in the Marrow, které jsou nakloněné zvukovému bádání a i když se tichý a prosněný chod alba významně nenaruší, je dobré si připomenout, že k tomuto směru Ulver nadále tíhnou.

 


Jako čistě experimentální ovšem album Neverland nenazývejme. Je to jenom jedna z mnoha jeho charakteristik. Napojení podřimující a vizuálně atraktivní krajiny na trochu složitější kostrukci. Patří to k tomu, k Ulver i k Neverland. Novinku můžeme brát jako zvukovou džungli, která džungli jako takovou výmluvně ztvární, ale celé album se jako zvuková džungle nechová. Drží pevně pohromadě. A jeho poslední skladba Fire in the End jako by stylově provázala vůni dálek s přehledným new wave nastavením posledních desek Ulver. Kapela myslí na všechno a velmi schopně to pojí v jedno. Neverland je povedená kolekce, která vyšla poslední den v roce 2025 a jako taková by u mě jinak figurovala ve výčtu těch nejlepších nahrávek právě skončeného roku. Jenom na nějaké žebříčky už nebyl čas a když to vezmu z umělecké roviny, taková muzika se do nich ani nehodí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 16.1.26 13:26odpovědět

Výborná nahrávka, Ulver to namíchali bravurně. Změny směru jsou osvěžující, pořád mám pocit, že je na pláži co objevovat a celé mě to moc baví. Jo, a idm jsem si musel vygooglit.

griwo / 15.1.26 19:02odpovědět

..po štvrťstoročí Ulver ako mám rád

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky