Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Umbrtka - Krotký tank

UmbrtkaKrotký tank

Bhut4.2.2026
Zdroj: CD
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Vlídná leč stále umouněná tvář nejvyššího a nevýslovného páně Umbrtky. Nemlčtež.

Na rozdíl od současných samozvaných diktátorů, vládců a jiných moudroprdů ukazuje velikán Umbrtka svou vlídnou a smířlivou tvář. Umbrtka jest dlouhodobě uctívaným božstvem a prokazatelně existující entitou, která rozsévá potřebné vědění ku přežití v divokosti nynějška. Novinka jménem Krotký tank je vskutku krotká, hebká a v dobrém slova smyslu milá, přestože v sobě ukrývá ostrost trnů, lesk žiletek a pichlavost roxorů. Hladkost čerstvého betonu jest zrcadlem, v němž se skví kouzla přírody zušlechtěné brutalistními motivy.


Vezměme nahrávku od jejího prvopočátečního kontaktu – tedy vizuálem, tedy obalem. Ten zdobí v diskografii kapely dosud nevídaný obrázek. Snová krajina je zachycena amatérsko-profesionálním fotografem, samotným Lordem Morbivodem. Ten se totiž mimo jiné věnuje i poutavému fotografování a jakkoliv můžeme hovořit o amatérismu, já v něm cítím velmi profesionální přístup, a především výsledky jeho prací jsou na výtečné a skvělé úrovni. Do styku s jeho obrázky lze přijít na internetových vlnách sociálních přediv modrobílého F. Snímek vybraný k ozdobě titulního motivu nahrávky je netradičně pestrý a lze na něm spatřit i nenáviděné slunce, které nesměle probleskuje skrze majestát stromů během ranního rozbřesku. Z fotografie je cítit určitá svěžest i chlad, a výhled k hřejivému pokračování. Lze snad i takto očekávat hudební náplň?


Takřka hodinu dlouhé album ukrývá osmero skladeb, které svou muzikální podstatou pracují s poklidným režimem. Jeden by mohl říct doom, jiný klidně avantgardní doom a tak podobně. Jisté je, že deska je to tklivá, melancholická, křehká, a přesto silná a svérázná. Milovníkům kapely, ba i těm, kteří ji nikdy moc nemuseli, nejspíš naskočí paralela s někdejším počinem Kovový háj. To je, troufám si tvrdit, album, které je po chuti i těm, kteří jinak tvorbu skupiny příliš nevyhledávají. Kovový háj vybočil (jak jinak) ze standardu šedého metalu a překvapil perfektní akustickou formou. Na podobnou náladu se navazuje i s dílem Krotký tank. Není to totéž, jen vesměs velmi podobné. Styčné body u obojího nalézáme, avšak není nutné je brát jako opěrné či odrazové. Zkrátka Umbrtka je těleso, které přináší rozličnost nahrávek, nálad a poselství. Nejinak tomu je i nyní. Mám však ten dojem, že Krotký tank bude nahrávkou, která může oslovit mnohem více posluchačů než třeba předešlých šest alb.

 


Jinakost desky tímto však zcela nekončí. Zajímavostí a odlišností zároveň jsou i vokály. Jakkoliv je jejich průzračnost (rozuměj – žádný growl ani jiné hrubé zbarvení) přívětivá, nachází se v ní dělnická prostota a obyčejnost. Nejde o žádné školené zpěvy, spíše o jemnější recitace, prosté deklamace a efekt jednoduchosti a přirozenosti. Hlasy nemají nijak specifické barvy, i proto je v bookletu zdůrazněno, že nepatří, jako obyčejně, Morbivodovi. Jména hostujících pěvců jsou následující: Marek Pišl, Michal Postay a Don Zaros. Jména neznámá, a o to zajímavěji celý konstrukt vyznívá.


Booklet tvoří grafika Lukáše Kudrny, čímž je propojenost i s díly minulými zpečetěna. Jako obvykle nejde o jednoznačně vyznívající obrázky, ale nabádají k hloubavému pohledu a dopřávají prostor vlastní fantazii. Nejinak to vidím i se samotnou hudbou, která mi rovněž nepřijde funkční „na první dobrou“, ale vyžaduje určitý druh spolupráce. Její jemná křehkost přímo vyžaduje speciální zacházení a poňouká k soustředění, zklidnění a zpomalení. Tolik potřebné a žádané konání, které bychom rádi vykonávali, ale ve vlastním spěchu pro něj de facto nenacházíme uplatnění. Slova hodná proroka nebo jiného chytrolína. Buď jak buď, Umbrtka si žádá speciální přístup.


Filosofie kapely najednou hudebně i vizuálně dostává jizvy a jako by se zdálo, že snad některé pilíře skartokratické víry jsou bořeny či jinak staticky narušeny. Zdání však klame při pohledu na šeď textů. V nich se skví další rozměr celého díla. Tam je ukryta jakási oslava dělnictví, opilství, obyčeje a městského koloritu. Není to plácání o chlastu ve smyslu kapel zábavových, ale jakási deliria, kocoviny a s tím spojené strasti a putování urbanismem. Právě tato textová poselství dodávají skladbám i obrázkům trochu jiných odstínů. Najednou už to není tak hezké, jednoduché a smyslné. Vše má rub i líc – a Krotký tank rovněž.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky