Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Unto Others - Never, Neverland

Unto OthersNever, Neverland

Victimer22.10.2024
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Po nadějném začátku stále více gothic rocku chyceného v prověšených sítích. Postupně omdlévající a zatím nejslabší Unto Others.

K Amíkům Unto Others, kteří oscilují někde mezi heavy metalem a gothic rockem, mám slabost už od jejich počátků, tehdy ještě pod jménem Idle Hands. Pod ním vyšel debut Mana, deska bezprostřední, drze energická a hlavně povedená. Po ní nepřišlo vystřízlivění, ale neméně kvalitní nášup v podobě druhého alba Strength, ke kterému mám opravdu silný a dobrácký vztah už jenom tím, jak dobře si pamatuji období, kdy jsem ho uprostřed divoké přírody nechal dunět hlavou. Z kapely vyloženě stříkalo zdravé nadšení a svoje trumfy tahala z rukávu pěkně skladbu za skladbou. Což umocňovala talentem nechat tu temnotu šlapavě vyznít. Nepouštět se do složitějších konstrukcí a nechat tu gotiku stát hezky heavy vzpřímenou a proč to neříct... dát jí koule. Ze Strength jsem měl minimálně tak skvělý pocit jako z Mana. Oba počiny značka ideál a dlouhé večery v jejich přítomnosti.

 


Četnost poslechů se nemění ani tentokrát, protože ani třetí bráška do party, nové album Never, Neverland po této stránce nestrádá. Jakmile se mi dostalo pod ruce, následovaly opakující se dýchánky, chytání se do nově upředených pavučin a celý ten gotický kolotoč se znovu pěkně roztočil. Ovšem nad hlavou se začaly dělat také otazníky, které bylo potřeba zodpovědět. Co mi přišlo jako první podezřelé, byl počet skladeb. Sedmnáct je fakt hodně. Trochu jsem se bál, že album budou až moc často protínat různé mezihry a klidové momenty, a že těch klasických vzplanutí bude tentokrát méně. Nakonec to tak není. Unto Others prostě zkrátili čas svých temno písniček a hodili do placu svou stručnost. Oni se tedy nikdy nepyšnili rozsáhlým rejstříkem nálad. Vždycky spustili, dali tomu patřičnou míru chytlavosti a kvality, a zas to vypnuli. Na Never, Neverland jim to bohužel vydrželo tak polovinu desky.


Ano, začátek velmi dobrý. Typicky spontánní, žádné serepetičky kolem, pár akordů, písničková gloriola a jasné melodie. Ani jsem nestíhal vnímat, natož počítat a jen si užíval, jak se novinka hezky tvaruje a znovu usazuje v hlavě. Unto Others, moje krevní skupina. Pak jsem se ale přistihl, že už počítat musím, protože někde kolem čísla deset jsem začal bloudit a deska jakbysmet. Unto Others dali veškerou plamennost do začátku, kam naskládali své nové hitovky, a pak už pomalu sbalili krám a začali desku jen dohrávat. Respektive je v ní v určitém momentu těžké objevit něco silného, povznášejícího. Z tohoto pohledu kapela vyplýtvala svá kouzla v první polovině alba a pak stáhla ocas.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/unto%20others%202024.jpg


A to i stylově. Never, Neverland nakonec není moc metalová deska. Soustředí se víc na gotický rock a ten občas probodne něčím pikantnějším. Vzteklým zrychlením, punkovou rebelií, nebo to utáhne v rytmu té gotiky, ale pěkně po svém. Nebo spíš do té chvíle, kdy na to stačí. Pak se to celé zbortí a Never, Neverland začne být deskou trochu nesnesitelnou. Nebo spíš bez jasné tváře. Takovou, která ztratí své světlé momenty, a i když má výborné předpoklady pro ty temnější, tentokrát je využije jen částečně a postupem hrací doby jako by nevěděla co hrát. Nemám rád vatózní momenty a tady se najednou vkradou. U Unto Others poprvé, ale bohužel je to tak.


Jak desku snadno a v ideálním rozpoložení otevře nekomplikovaná stínokráska Butterfly a jak si to jistě šrotuje v metalpunkovém tempu Momma Likes the Door Closed, dojde až k vyloženě euforicky působící post punkovce Suicide Today, která to umí nakopnout a nic nenapovídá, že to bude ten nejlepší moment desky. V Sunshine jako by k Unto Others sestoupil ze svého pavoučího trůnu strýček Bobby Smith a zapěl si s nimi. Tady tu milou jednotvárnost ještě poznáváte a vlastně i milujete. Pak album postupně zhasíná. Zabředne do omšelých a nevýrazných skladeb a nabízí se otázka proč? Odpovědi mám dvě. První je, že Never, Neverland by bylo skvělé EPko, kdyby to někdy po sedmé, osmé skladbě utnulo. Tečka, šlape to, tak to tak necháme, další tečka. Nadějné pokračování desky ve fázi skladeb Fame a When the Kids Get Caught (snad ještě Time Goes on, když přivřu obě uši) ujde, ale už toho dál moc nenabídne. A odpověď číslo dvě? Když už musela být velká deska, tak na ni Unto Others neměli arsenál. Na sedmnáct skladeb ani náhodou. Po chytrém začátku přijde naprosto chladná druhá půlka alba. Odehraná bez zápalu a hlavně bez kloudných nápadů. Od Cold World nechápu, co se najednou děje. Respektive, že se vlastně nic neděje. Neslané, nemastné protahování alba, která by si zasloužilo počkat na lepší nápady a vyjít o pár měsíců později. 

 


Tentokrát netuším, jak desku pobrat. Nedrží pohromadě, zní to jako nějaká kompilace. Strana A hity, strana B nedodělané demo rarity ze zkušebny. Unto Others na Never, Neverland bohužel zklamali. Horší je, že člověk cítí, že to v nich pořád je a problém vězí v celkovém nastavení, kdy si kapela usmyslela, že to nějak zvládne i bez energie. Nebo, že nabyla dojmu, že ji má pořád dostatek a přitom už dávno jela na autopilota. A cover na závěr? Je to skvělý song, ale o dost lepší v originále, sorry jako. Unto Others jsou má krevní skupina, ale tentokrát se přece jen trochu míjíme. Mají na víc a já věřím, že mi to s další deskou ukážou. Jo, bude líp...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 29.10.24 13:06odpovědět

Je to tak, začátek desky je silné gotické kafe, ale postupně vychládá a dalším dolíváním vody je z toho ke konci nevýrazné lungo.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky