Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nahrávka jménem Call je druhým velkým počinem kapely, jež si říká Urisk. To je německé duo tvořené zpěvačkou a multiinstrumentalistou hrající rozšířenou verzi black metalu. Tím rozšířením myslím, že nejde o klasický black v jednoduchých kolejích a pravidlech, ale je do kuchyně povoláno více ingrediencí, které se tu mohou cítit svobodně. Přesto všechno si celek zachovává silnou blackovou tvrdost a majestát. Mrkněme na to.

Sedm skladeb se silnější stopáží odkrývá zejména blackmetalové chmury a podzimnější nálady. Tu a tam se ale zvolní, a to třeba i hodně moc, že po blacku nejsou ani stopy. Internet se nám snaží říct, že jde o atmosférický black metal, což je ve výsledku vlastně v pořádku. Silný vliv nebo slovo tu má také doom a jeho chmurnější melancholická rétorika. V kombinaci se zlým žánrem je to poměrně zajímavý kontrast, který působí pevně. Je tu prostě cítit, že kapela ví, co dělá a že jejich útočnost není prvoplánová, ale je vedena rukou s čistou hlavou. Nebo spíše s jasnými úmysly. Čistá hlava tu asi nebude, když začneme vstřebávat obecně naštvaný nebo posmutnělý svéráz skladeb.

Je zajímavé, že nejlépe jdou kapele sypačky. Svižné a hbité věty, kde vedle mohutné salvy bicích skvěle nalézají uplatnění kytarové melodie a skvělé nápady, které udávají směr, zda půjde o blackový svist nebo doomový stesk. Samozřejmě, že i vokál má určující slovo, a protože patří dívce, má svá jasná specifika. Hádám, že heřmánkový čaj je povinností po každé skladbě, jelikož hlasivky zažívají mačkání svých limitů. Přesto nejde o nějak zvlášť hysterický ventil, ale o takový hodně intenzivní výlev, což je vlastně žádoucí. Zvířeckost je potřeba.

Co mám však rád a co bych tedy v případě této nahrávky vypíchl, je využití netradičních vlivů. V páté skladbě se totiž ozve akordeon, který náladu trochu přenese z domácí německé půdy ke svým západním sousedům, ale není to nijak zvlášť násilný přesun. Má tu své zajímavé místo a uplatnění. Stejně jako určité pasáže, které, když z jednotlivých skladeb vystřihneme, tak dostaneme trochu profesorštější formu kapely. Jeden by to nazval klidně i prog metalem, ale to je termín, kterého je třeba se dotýkat v rukavičkách a se vzácnou úctou, jelikož je třeba dodržovat určitou obezřetnost a střízlivost v unáhlených závěrech. Je působivé, že takové momenty netrvají moc dlouho, spíše tak na okamžik vyplují z té černé mlhy, ohřejí se na slunečním svitu, ale nenápadně zase ponoří poslech do té smršti urputné zloby. Tím se tak nějak snažím předat informaci, že poslech nemá hluchých míst, ale dokáže pracovat s dobrou udržitelností.

K úplnosti obrazu je ještě dobré pochopit kontext alba. A kdo jiný než kapela sama to dokáže vystihnout. Takže zde jsou autorská slova: „S albem Call se Urisk konfrontuje se ztrátou divočiny, gaelské kultury a mytologie ve Skotsku i mimo něj. Název alba vychází z napětí mezi dvěma významy: skotským gaelským slovem „call“ (/kauL/), které znamená „ztráta“, a anglickým „call“, což je zároveň volání i vzývání k připomenutí a získání zpět toho, co bylo marginalizováno nebo vymazáno. Písně na albu se pohybují mezi atmosférickými pasážemi a výbuchy agresivního black metalu, vytvářejí záměrné prostory pro zármutek a truchlení, které přirozeně následují po neštěstí a ztrátě. Nejedná se však o album rezignované na zoufalství. Pod hlasy melancholie a hněvu se vine červená nit naděje v možnost návratu, zotavení a opětovného spojení skrze způsoby uctívání divočiny.“ I proto byla do nahrávky zakomponována skladba A' Choille Ghruamach od básníka Iana MacAileina, který ji v gaelštině napsal roku 1819. Tedy nějaký ten folklorní duch se tu také zjevuje.

Ve výsledku je deska Call docela silně naléhavou porcí a v prvním okamžiku hltá své okolí ve velkém. Je ale třeba dodržet rozumný rozestup a zkoumat dílo trochu méně emotivně, byť k tomu celková nálada snadno strhává. Ale ať už bude váš přístup jakýkoliv – odměna v podobě poutavé nahrávky se jistě dostaví.