Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Čtyři roky po prvním comebacku po dlouhých letech, ten druhý s "Antidotum" už tolik nešokuje ani z něj nemrazí. Všechno to promo spuštěné kolem "Ave Agony" si to tenkrát dralo vpřed hlava nehlava a bylo marné si nalhávat, že už to nebude mít tu sílu strhnout. Do víru nenávisti, zhnusení, fetu a škodolibosti nad realitou tehdejšího dneška. Toho dneška co se změnil jen pramálo a je dneškem pořád. Změnami si ale prošla Vanessa. Dan Rodný se na novince nepodílel, hlavní slovo po stránce hudební měl tentokrát Moimir Papalescu a předvedl jej v plné kráse. Pokud budeme mluvit o méně proměnlivém prostředí jako v sobě měla "Ave Agony", měli bychom ale přičíst větší hloubku a zejména temnotu, která jde z novinky poměrně neúprosně a není holt pro každého. Úplná pravda je ovšem taková, že minulá deska byla možná barevnější a poslechově přijatelnější, ale neustálé proměnlivosti a nepříjemného tvarování se dostává i novince. Jen je vše více ukryto pod falešnou monotónností, která tou skutečnou jednoduše není. Jen jí zprvu mate.

Zhltnout tuhle dávku na jeden nádech není dobré. Musí se správně rozfázovat, dát jí čas a prostor na vychladnutí. Až opadne ten první dojem sterilní jednotvárnosti. Potom "Antidotum" funguje ideálně. Co je tohle za matroš? Vždy nekompromisní Samirovy texty jsou dnes ještě ostřejší a hudba je temným diskem pro zvrácené duše středního věku, neboť ty mladší ve věku teenagerů se dneška jakýmsi nedopatřením nedočkaly a jejich střeva synchronně pokrývají vršky pouličních lamp. Ano, tahle deska se tváří stejně neúprosně jako slova k ní. Až časem rozčísne své utajené melodické vlohy, výživné nápady a schopnost nechat se vygradovat tam, kde to člověk ani nečekal a spíš se spoléhal na určitý druh údržby na úkor skryté potence. V tomto směru zabírají až na několikátý pokus např. "Ragnarok" nebo "Král noci".

Vanessa se na novince pohybují v místech, odkud je stejně blízko k neurvalým industriálním bruskám, jako ke kontroverzně pojatému disku pro pokročilé. První zveřejněná věc "Dobře organizovaná tlupa" drhla uši rockovou monstrózností, která časem vyprchala a nechala tak odtajnit další skladby desky, do té doby tak trochu stažené do pozadí. Až poté, co si všechno sedne kam má, se můžeme bavit o vyrovnané nahrávce, která jako celek nemá tolik trumfů co "Ave Agony", ale lépe si je střeží.

Zvukově jde o maximálně natlakovanou záležitost, pod níž je podepsaný John Fryer. Poslech by méně připraveným nebo dosud nepolíbeným, mohl způsobit zdravotní problémy, takže ani z tohoto pohledu není "Antidotum" pro každého. Nová Vanessa je masívní zhudebnělé zlo, elektronika pro otrlé, odporná exkurze do tmy ulic, kdy si nemůžete být jisti svým dalším krokem, ani nevybíravých pohledů na zakrvácené podlahy klubů. V neposlední řadě jde o album, které mluví svým svobodným jazykem, jehož artikulaci lze lépe porozumět, až když jste opravdu připraveni. Velmi dobré album.