Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Američtí zbrojnoši Vimur pro mě znamenají jistou vzpruhu na poli útočného a melodického black metalu. Je na nich něco přitažlivého, něco osvěžujícího tu původní zvrácenost a primitivní bojeschopnost. Kapela se pohybuje podobným směrem jako třeba Švédové Watain, ale dávají tomu svůj díl řemeslného přehledu. Jak mě nebaví Uada, tak mě vždy potěší Vimur. Útoční, místy snad i naivně, ale s pravým blackovým zápalem, s chutí plamenně vyprávět a drtit dobytá území. Ale pak pokleknou a hrdě zapřemýšlí. Rozpletou melodie, dají té vichřici tvar. Transcendental Violence mi jako předchozí album přijde o dost jiné. Svým zvukem, riffy, vším. Je zemitější, valivější, zní mohutněji. Dnes Vimur chrlí síru víc napřímo a z toho pak odvádějí dějový zvrat do melodických, svěžích míst, kam se s nim rád podívám. Vše je bezprostřední a není čas nad tím příliš dlouho přemýšlet. To se ani nehodí.

Vimur umí útočit, ale do toho pak zpomalí a jedou si ty své typicky americké vyhrávky. Jeden příklad za všechny - skladba Wound Window. Kapela za svých osmnáct let stihla zatím jen čtyři alba, přičemž aktuální The Timeless Everpresent vyšlo zkraje tohoto měsíce. Alba zdobí (za mě tedy spíš hyzdí) docela křiklavé obaly a vypadá to, že ten poslední je asi nejvíc v pořádku. Vimur jsou hrdí bohatýři naklonění pekelnému umění a skrze něj k nám posílají své ohnivé skladby jako šípy. Novinka je osmiskladbová jízda na vlně kapel jako Watain, Dark Funeral nebo třeba i Wiegedood. Ta zběsilost v tom hraje roli, v případě Vimur je ale docela často kontrolovaná a jednoduše vykomponovaná klidnějším směrem. Tohle všechno si lze užít hned po intru ve skladbě Fire, Glory, and Thinking.

Album má jinak poměrně jasně definovatelný charkater. Plenit, chvílemi bezcitně, jindy s jistým nadhledem. Míchat obě polohy tak, aby Vimur stále platili za bestii, která zatíná drápy. Albu se vymyká epická skladba The Embrace of Merciless Indifference, pomalejší a prostornější než všechny ostatní. Tady se Vimur těžce vinou a jen zlehka odkrývají karty. Zrovna v podobném songu bych čekal víc kreativity, než jen kopec vyčkávání. Potěší aspoň čisté vokály, ale jinak se vlastně nic moc neděje. Škoda. V závěrečné Astride the Centuries už zase tuhne krev v žilách, kapela prahne po pustošení. Díky délce skladby ale opět najde smír ve zklidnění a pomalejších aranžmá. Tady už mi ten rozvoj skladby přijde okej.

The Cold Only We Know je studená jako název sám, neúprosná rychlopalba poháněná severským větrem. Tady není čas hrát si s tempy a měnit výraz. Na zteč a úprkem! Pouštím si album pěkně v celku i s vyzobáváním skladeb, když chci být konkrétnější. The Timeless Everpresent je slušná varianta, jak si spojit pudovou jedovatost s kapkou naivní devastace a chutí si pohrát s melodiemi a zadumat si někde na kraji lesa. Nabrat síly na další útok. Vimur nepřináší nic nového, ale své si řeknou a v klidu obhájí. Navíc jsou na albu místa, která hezky naruší nervovou soustavu a žádají si pozornost. Vimur umí být přitažliví.