Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vofa - Vofa

VofaVofa

Bhut13.2.2021
Zdroj: CD //promo od Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Milovníka funeral doomu toto album jistě potěší. Ostatní, ne tolik zanícené posluchače nemusí vše předvedené stoprocentně oslovit.

Skupina Vofa má dostatek potřebných atributů k tomu, aby se stala pozoruhodnou, zajímavou a tím pádem snad i oblíbenou hudební kapelou. Tak si to projděme: název, který když guglíte, tak hledá skutečně kapelu (a ještě nějaké elektromagnetické ventily), sestava je tajná (což lze vysvětlit tím, že si autoři nepřejí být s vlastním výplodem spojováni, stydí se, nebo jsou to prostě tajemní borci rekrutovaní z nevýslovných míst světových věznic, či jde o sestoupení nadlidských entit, co chtějí ukázat mrzkému posluchači, zač je toho anonymous). Dále je jako země původu uváděn Island, což je kolébka nejedné skutečně povedené muziky. Dokonce i o obalu si myslím, že není vyloženě debilní, ačkoliv jsme podobné již vidět jistě mohli… třeba tady. Nicméně při troše toho internetového štěstí se podaří vyhledat autora fotografie a prolustrovat tak celkem záživnou galerii. Technicky vzato má skupina Vofa vše, co je k dobrému zážitku zapotřebí. Jen ještě jedna věc chybí – hudba samotná.

 

Vofa je čtyřčlenné těleso hrající funeral doom, které skrze triumvirát dvanáctiminutových songů svůj um vkládá do jednotného eponymního debutového alba. A tady opět narážíme na jakousi tajuplnou mlhu, která nejenže ukrývá identitu odpovědných, ale i nechce své dílo jakkoliv pojmenovávat a dokonce i jednotlivé písně jsou jen stroze označeny římskými číslicemi. Buďto jsou hoši/dívky (jiná pohlaví neznám) neskutečně líní, nebo ukrývají něco hrozivě děsivého, co by obyčejný smrtelník z Merklína (jako já) nemusel ustát a rovnou by si něco udělal… já si udělal čaj, tak to snad zmáknu. A nebo je tu ta třetí a nejopakovanější možnost, že tvůrci chtějí zaměřit pozornost především na hudbu samotnou a chtějí odpoutat konfrontované od možných předsudků, či jiných předem startujících názorů a úhlů pohledu. Zda se jim to daří, si netroufám odhadovat, protože sám jsem sepsal dva odstavce čuriny, než jsem se dostal k hudbě samotné. Tak teď už budeme vážnější.

 

 

Jsou chvíle, kdy mi jejich poklidně se převalující doom sedí a kdy si ty táhlé pohřební praktiky docela užívám. Ale pořád je tu několik elementů, který mi pocit dokonalosti maří a poskakují v hlavě, jako když se má dcera vzbudí ve dvě ráno a dožaduje se zábavy. Tak předně mi vadí booster, či jiný efekt na kytaře. Zdejší poloha má charakter ala Entombed a podobné švédské smrťáctvo. Ne že by to chrastilo jak na Wolverine Blues, ale takový ten crustový zvuk tam prostě je, což mi pro daný žánr nepřijde vhodné. Uvítal bych nějaké hlubší posazení, jako to činí třeba Ahab, kteří když přitvrdí, tak tam cítíte ten nekonečný prostor temných hlubin oceánu. Za další je trochu fádní zpěv. Jednak je ho na můj vkus příliš mnoho a jednak je jeho barva taková zanedlouho otravující. Opět by se mohlo více hloubit. To jsou asi nejvýraznější neduhy, které mi překáží.

 

V opozici naštěstí stojí zajímavě vystavěná muzika, která při troše úsilí dokáže vtáhnout do svých osidel. Začíná se hezky zvolna a nějakou tu minutku pluje hudba v klidné rovině, kdy jsem si po čase zase vzpomněl na zapomenutou kolumbijskou skupinu Vertebrae. Poté však přijde přitvrzení a celý ten doom je najednou víc evil a víc funeral. Trochu to drhne v tom, že zvuk kytary nemá takovou sílu, jakou by bylo vhodné použít. Ale to je konec konců dost individuální věc, která stejně závisí také na tom, nakolik se ponoříte do dané skladby. Následuje silnější půlhodina, která tu a tam prosvětlí chmurnou atmosféru nějakým lehčím, či jinak odlišným prvkem. To má za důsledek zostření receptorů, což je chytrý tah. Některé momenty jsou proto silnější, jinde je zas pozoruhodná kombinace rytmů a kytarové linky, jindy se to trochu plácá ve vlastním bahně. Má to zkrátka parametry, které se u nových, neznámých a prvně se představujících kapel občas projeví. Nevidím v tom nic, co by stálo za dehonestaci, spíš jako běžný průběh, kterým si prošel určitě každý hudebník.

 

Milovníka funeral doomu toto album nejspíš potěší. Náročnějšího posluchače, či fanouška, který se tímto žánrem primárně nezabývá, nemusí vše stoprocentně oslovit. Přesto si myslím, že nejde o zločin, ale o náležitě atmosférickou nahrávku s několika zajímavými momenty a rovněž i těmi poněkud méně zábavnými.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky