Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Český industrial metal nemá na růžích ustláno a vždycky, když mi někdo podsune domácí desku s tímto žánrovým zařazením, klesne mi skokově tlak až na samou hranici omdlení. Jestli jsem někdy v nějaké slabé chvilce pochválil nějaké takové album, hluboce se za to omlouvám, nepřipomínejte mi to a slibuju, že už se to nestane. Nestane se to ani v případě této desky Voidmonger, která se objevila v prostoru loni v září, v říjnu jsem si ji oficiálně stáhl a od té doby přemýšlím, co jsem nepochopil, co mi uniklo z její podstaty a že přece tam musí být něco dobrého.

Za Voidmonger komunikuje Ota Hobst (například Minority Sound) a tuhle formaci označuje jako uměleckou skupinu, což může na první dojem vypadat lehce podivně, ale při bližším seznámení to začne dávat smysl. Důraz na vizuální a koncepční stránku a vlastní provedení na úrovni jakési divadelně-akrobaticko-pyrotechnické show jasně ukazuje, že nejde pouze o kapelu ve smyslu, v jakém ji chápe asi většina z nás, ale spíš o jakýsi druh audio-vizuálního umění. Při shlédnutí několika videí na internetu nebo prohlédnutí dostupných fotek je třeba uznat, že jde o působivé a efektní představení, které ale má potenciál odtahovat pozornost od hudebního obsahu. A ať se to někomu líbí nebo ne, ten je pro mě podstatný.

Deska Lies of Aquarius je první z plánované trilogie a dle oficiálních slov je úvodem do Voidmonger universa a vypráví o konečném soudu Kazatele nad lidským pokolením. Vyšla kromě digitální podoby i na vinylu v limitovaném množství a budiž zde poctivě zmíněno, že vinyl nám byl nabídnut k recenzi. Stejně tak musím přiznat, že úvodních několik vteřin poslechu jsem choval naději, že mám před sebou slušnou desku, protože právě tam zní ne nepodobně takovým Corrections House, a i kdyby šlo jen o zdařilou kopii téhle pro mě kultovní kapely, vlastně by to bylo pořád dobré. Ale ne, další pokračování první a současně titulní skladby mě vrátilo zpátky do reality a můj tlak se opět propadl do velmi nízkých hodnot. Proč? Vezmeme to nějak postupně:

1. Snaha o velký až osudový příběh je křečovitá a naprosto tomu neodpovídá schopnost smysluplně napsat a naplnit aranže nástroji a zvuky. Z mého pohledu jde spíš o torzo podladěné kytary, různých elektro-stop a naprosté hrůzy v podobě bicího automatu. Už jenom nazvat ty pleskavé a roztrhané zvuky bicími mi připadá hodně přes čáru a se vší vážností píšu, že opravdu dlouho, jestli vůbec někdy, jsem neslyšel něco tak příšerného. Ten dvoukopák v Satrimal Depths nebo v Heretical Aftermath přece nikdo nemůže myslet vážně?!

2. Hlas je v úplně stejném duchu křeč. Co nemá od podstaty dohání přehnaným důrazem a ve výsledku působí jako když chce malý kluk zařvat jako dospělý chlap. Kdo je hlavní vokalista, nevím, sestava se nikde neuvádí, ale naprosto mu chybí charisma pro takto zamýšlenou, temnou desku a – ať se na mě nikdo nezlobí – působí spíš směšně.

3. Přehnaná elektronická stopa, což je dědictví Minority Sound, kde jsem měl úplně stejný problém. Typicky například v Guiltseeker, kde různé vrzavé elektro zvuky velmi úspěšně ničí atmosféru skladby, kterýžto problém si dovolím zobecnit pro celou desku. Do značné míry to může být moje osobní nastavení v tom duchu, že dobrý industrial je hodně o atmosféře a účelnosti, a že neplatí úměra „čím víc zvuků, tím víc industrial“, ale stejně tak si troufnu napsat, že to do značné míry platí všeobecně.

4. Laciná produkce a katastrofálně roztrhaný zvuk. Nikde jsem nedohledal studio nebo zvukaře, který tohle dával dohromady, ale troufnu si tvrdit, že jde o nějakou formu „udělej si sám“, ať už jde o technické provedení nebo i dohled nad nekorigovanou uměleckou ambicí. Poslech na sluchátka vyloženě fyzicky bolí a už jednou zmíněná stopa bicího automatu mě uvádí do stavu těžkého zoufalství.

O tom, jak moc původní záměr přesáhl konečnou realitu, by se dalo psát ještě dlouho, ale uzavřu to. Asi rozumím nebo se aspoň snažím porozumět celkové umělecké ambici směřující k něčemu víc než jen k hudební nahrávce. Může být, že efektní show zaujme a že celý ten příběh je svým způsobem ojedinělý. Bohužel samotná realizace pro mě podstatné části celého projektu, tedy té hudební, dopadla tristně a představa dalšího poslechu něčeho takového mě upřímně děsí. Vzhledem k pozitivním recenzím, které jsem už viděl, rozumím i tomu, že můj pohled není pro Voidmonger ten stěžejní a tak si dovolím skončit mým oblíbeným citátem z Čapka, který jsem už někde použil, ale mám dojem, že se hodí i dnes.

Koukejte se, já vám něco navrhnu: já si budu o vašem libretu myslet, že je to šmejd

a plagiát, a vy si budete o mně myslet, že jsem idiot nebo co, a je to.

(Život a dílo skladatele Foltýna, K. Čapek, 1939)