Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Voyager - Colours in the Sun

VoyagerColours in the Sun

Victimer21.1.2020
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Dokonalá evoluce Voyager zakončená moderně metalovým koktejlem pro zaryté melodiky, djentaře a krajně dobrácké popíkáře s oblibou v osmdesátkách.

Spolu s kolegou Ruadkem jsme ve svém ročním zúčtování uvedli jedno jméno, které na Echoes dosud zanedbáváme. Metalové chameleony z Austrálie, kapelu Voyager. Rozhodl jsem se, že tomuto redakčnímu neduhu učiním přítrž a zkusím spočítat kolik barevných skvrn skýtá pohled na slunce a kolik jeho paprsků nás zve na společný mejdan. Colours In The Sun, tak se jmenuje aktuální deska kapely a funguje jako dokonalá vstupenka na moderně metalovou sondu napříč žánry. Po nástupu ihned zpozorníte, určitě si zdravě zapochybujete, ale nakonec se necháte zlákat. A to i přesto, že viděno dnešní optikou se na albu možná lehce opisuje. To však platí jen pro zaryté nedůvěřivce, samo provedení je totiž jedinečné.


Voyager patří mezi interprety, kteří si album od alba budovali pozici a respekt posluchačů. S rozvahou na své nahrávky postupně kladli víc metalové moderny, zachovali při tom svůj epický komfort, po očku sledovali okolí a zkoušeli co jejich sound snese. A co snese, ukazuje právě poslední album. Myslím, že nebude znít moc velkohubě, když se Voyager díky albu Colours In The Sun směle zařadí mezi kapely, které svůj vývoj završily mezníkem vlastní diskografie. V tomto ohledu je aktuální placka doslova zjevením, ťafkou mezi oči, a i když to k nahrávce v podobném duchu pomalu ale jistě spělo, finální podoba předčí očekávání.

 


Voyager se povedlo namíchat moderně metalový koktejl pro zaryté melodiky, djentaře a krajně dobrácké popíkáře s oblibou v osmdesátkách. Kapely jako Alphaville, Duran Duran nebo Tears For Fears a jejich novoromantiku pro masy si lze díky Voyager opatřit v objetí sekaných riffů a melodicko metalových poryvů. Společně pak obě položky tvoří vzácné a naprosto rovnoměrné spojení. Voyager si spirit osmdesátek nepůjčují, ale rovnou jej realizují. Oba proudy si vzájemně nekříží cesty a hezky se vlní ve stejném směru.


Nostalgie nás nepřepadne, nebo možná jen na chvilku. Není na ni moc času, každý další riff nás nutí jít dál. Colours In The Sun je jemná vřava, řítící se vlna energie. Taková co pohladí, ale otáčet se proti proudu není na pořadu dne. Ani mně se nechce usrkávat čaj a dumat nad vrstvou pomády, když už se vlasy dávno daly na úprk a pokrývají záda. Voyager si berou střípky osmdesátek, skládají je k sobě, ale zní futuristicky a jako cestovatelé skrz galaxie. V jejich podání je to zatěžkaný futu-novo-romantismus. Jinými slovy - pořád je to metal. A ze současného metalového ranku jsou Australanům nejblíž Tesseract, Devin Townsend a taky o něco starší Leprous. Zrovna Leprous teď vydali zlomovou desku, co se týká přijatelnosti pro tvrdě rockovou ekipu obecně, názory na ni se různí a Voyager by mohli být ideální variantou pro ty, kterým noví Leprous nevoní. Mohu potvrdit, že to funguje.


Vedle upgradeovaného zvuku je tu elegán Daniel Estrin, hlavní postava protinožců a horký kandidát na post nejlépe vybaveného hrdla novodobého kování. To on je pravý novoromantik prog metalu, pěvec hebké popiny v ostrých riffech djentových zasekávaček. Ale oni on nepřevyšuje zbytek kapely, tak jako se navzájem netrumfují vlivy různých dekád v hudbě Voyager. Výborný zpěvák, který se evidentně příliš nenamáhá, aby dostal ze svých hlasivek výsledek, kterého jsme svědky. Třikrát hurá, ale budeme se vůbec bavit o skladbách?

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/voyager3.jpg


Zprvu jsem byl proti, ale ty nejoblíbenější rád vypíchnu. Patří mezi ně svěží otvírák Colours, první střela na branku, od které se odvíjí vše ostatní. Ocitáme se v prostředí daleko od matičky Země, dynamikou zvuku bohužel taky (tady se to naštěstí kouše snadno), otáčíme prstenci cizích planet a necháváme se spalovat sluncem. Brightstar a Now Or Never nejvíc voní starým popíkem a Signs Of Time je symfonie napříč galaxií, která si hraje s barvami tak světlými, že má tma strach zhasnout a pustit na pódium měsíc. Že to zní moc teple? Tak si pusťte hustě zasekávanou Water Over The Bridge, nejtěžší věc na albu. Hned po ní ale stejně galaktická expedice zapíchne brčko někam do roku 1985 a vysaje z něj tu nejsladčí popíkovou dužninu, kterou pak prožene kytarami a celé si to nejde nezpívat. Asi proto, že Runaway je rádiovka jak vyšitá. Záleží jen, jestli ji třeba u nás někdo zaregistroval a je ochoten pustit.


Colours In The Sun je mou nejposlouchanější nahrávkou za poslední dva měsíce. Vedle alb Rammstein a Tool pak nejposlouchanější deskou za celý rok 2019. U Voyager nejde o detaily, ale o přístupnou nespoutanost a energii. O vyváženost, hladký přelet bez překážek a hlavně o přirozenost. Ta jejich jednoduše nešla a nejde jen tak setřást. Colours In The Sun je jako organismus v nejlepších letech.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

corvus / 22.1.20 12:45odpovědět

Ano, Voyager sú Páni (a Dáma), mňa k sebe pritiahli klipom Bright star, ktorý je podľa mňa takmer dokonalý, hudobne aj vizuálne. A čo sa týka Einara, jeho spev považujem, paradoxne, za najslabší článok albumu a to mám Einarov spev celkom rád. A VOLA som skúsil, ale nejak tomu neviem prísť n chuť, možno to chce čas, možno sme s "volmi" nekompatibilní.

Ruadek / 21.1.20 11:02odpovědět

Victimere, shrnul jsi to přesně tak, jak bylo třeba. Slyším to úplně stejně. Nezdá se to, ale ona je ta deska opravdu zjevením na scéně, něco takového nejde jen tak složit a zahrát. A s takovým nadhledem (i ty klipy stojí za to vidět, to je prdel k popukání), až to bere dech. Složit nepochopitelné disharmonie je možná kumšt, udělat ale desku takhle na hraně všech stylů, která je svinsky dobře složená, to se obávám že je kumšt ještě větší. Překonali i poslední desku mých oblíbenců VOLA - Applause Of A Distant Crowd a to jsem si myslel, že v tomto stylu (pop-djent) nenajdou sobě rovné. Stalo se.

Jirka D. / 21.1.20 6:21odpovědět

Je to dobrý, fakt že jo. Postupně se do toho dostávám a ta klávesová fasáda osmdesátek, zpočátku největší problém, začíná postupně fungovat. Z kapely cítím nadhled a lehkost a v téhle chvíli mně překvapivě nejvíc vadí hostující Einar Solberg. Asi to měla být čest pro kapelu, že jim na desce zazpíval, ale teď si říkám, že je to čest pro něj vyskytnout se na desce, jako je tato.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky