Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Witches Of God - The Blood Of Others

Witches Of GodThe Blood Of Others

Bhut11.3.2014
Zdroj: mp3, 320 kbps
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Kombinace kytarové zručnosti ve stylu raných Lynyrd Skynyrd se svěžím feelingem novodobých Mammoth Mammoth. Je to lahůdka a snadno oblíbitelná záležitost.

Občas člověku stačí ke štěstí velmi málo. Občas dokonce postačí se na chvilku zastavit, nebo i vrátit. K mé spokojenosti stačí se například zastavit u alba The Blood Of Others od kapely Witches Of God.

 

Ten pocit pohody a blaženosti vytváří hudba, která jakoby zamrzla v čase. Jde totiž o přívětivý stoner rock / metal, jenž se kolébá na vlnách rokenrolu. Vkusně protáčí soukolí let šedesátých a ladně proniká až do období devadesátek, přesto se jednotlivé vlivy o sebe netlučou, nýbrž soudržně dýchají v jisté symbióze. Obecně vzato je tahle muzika dosti vzdušná a dýchající z plných plic. Zároveň je schopna vdechnout kus života a především energie. Ty skladby vás jednoduše dostanou, jsou prosté, obyčejné a přitom tolik živé a líbivé.

 

 

Kombinace kytarové zručnosti ve stylu raných Lynyrd Skynyrd se svěžím feelingem novodobých Mammoth Mammoth má opravdu mocné kouzlo. Onen stonerový duch žije a jak vidno, čarodějky jej vyvolaly úspěšně. Ony totiž přesně vědí, kdy se co hodí, kdy má co zpomalit a naopak, kdy je potřeba přišlápnout plyn. Tím pádem nalezneme kontrasty jako je třeba First Love vs Chasing Coffins, přičemž prvně jmenovaná hovoří nespoutanou dravostí a druhá se nese v procítěných tónech smyslné balady.

 

Dominující prvek jsou kytary. Na tomto nástroji je stavěn základ, což je patrné již od prvních vteřin. Člověka při poslechu jímá cosi nepříjemného. Kapela uvádí, že nástroje byly snímány čistě analogovou metodou, o čemž ostatně vypovídá hrubý zvuk. I ten je ovšem obdařen softwarovým presem. Jisté však je, že tato nahrávka ukrývá povedené skladby a velice svižnou práci; je to lahůdka a snadno oblíbitelná záležitost. Směle do ní.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky