Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wolcensmen - Fire In The White Stone

WolcensmenFire In The White Stone

Victimer11.10.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Druhé album Dana Cappa a jeho přátel, druhá výprava za starými mýty, pohádkovými příběhy a folkovou mytologií. Wolcensmen vykročili správnou nohou.

O projektu Wolcensmen jsme si už na Echoes jednou povídali. Bylo to v rámci vánočního Nedělního poslechu před třemi lety, kde došlo na první seznámení a krátký rozbor debutové desky. Jmenovala se Songs from the Fyrgen a bylo to milé setkání, které do tehdejší sváteční atmosféry hezky zapadlo. Že už je to vážně tři roky, se mi ani nechce věřit. Wolcensmen, to je především Dan Capp. Muž, který je jinak aktivní u heathen blackových divochů Winterfylleth, kteří putují krajem staré Anglie, vypráví dávné příběhy a hrdě u toho hledí do krajiny. Zejména první dvě alba The Ghost of Heritage a The Mercian Sphere považuji za povedené a svého času jsem jim věnoval opravdu hodně pozornosti.


I když zrovna do této etapy historie kapely Danova přítomnost nespadá. Připojil se až v roce 2015, kdy už můj hlavní zájem opadl a nová alba už mi nepřinášela tolik potěchy. Čistě náhodně a neplánovaně jsem tedy přešel k folku Wolcensmen a usadil se zde trvaleji, než v případě metalové epiky. A déle než jsem možná sám očekával. Dan Capp si i ve Wolcensmen poměrně očekávaně bere na paškál staré mýty své domoviny, navíc se nebojí tématicky sáhnout k inspiraci Tolkienem a spojit ji se svým vlastním příběhem. Album Fire In The White Stone je o nešťastném muži, který se oprostil od pohodlí domova a zkusil hledat štěstí v divočině. Tam se potom setkává s dalšími bytostmi určujícími děj povídání. A právě prostředí tohoto příběhu doprovází klidně výpravná muzika Wolcensmen.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/wolcensmen18.jpg


Autor udržuje svůj folk dostatečně hrdý, plný hlubokých lesů a zurčících bystřin, takže určitá tajemnost divočiny je docela věrně vyvolána. A pak jsou zde ta vyprávění o bájných postavách, které nás během poslechu alba provází a udržují ve stavu mytologické potemnělosti. Ta je samozřejmě přítomna po celou hrací dobu. Hudebně nejde o žádné brnkání u ohníčku, i když tahle představa může být hlavní a správná. A určitě logická. Ovšem díky mnoha hostům si projev Wolcensmen představuji spíš jako komorní koncert někde v přítmí skalního ostrohu nebo na louce u lesa, kdy do ticha noci tiše hrají muzikanti. Každý přispěje svým dílem a snaží se zachytit to vzájemné souznění. A všichni se tváří jako přátelé, kterým je spolu dobře.


Hudba Wolcensmen je kusem přírodní mystiky a osobní hrdosti každého z nás. I přes svou komornost je to představení dostatečně obsáhlé a jímavé. Je to různými nástroji obohacený folk a ty, které nejsou uzrovna k mání, nahradí syntetika. A ani ta není na závadu. Naopak, dle možností je zpracovaná citlivě a nerušivě. Jinak je to doslova přehlídka různých oživení. Je tu kantele Aslaka Tolonena (Syven, Nest), je tu k dispozici cello, decentní piano a sympaticky zpracované vokály, zejména pak sbory. Žádné chlapácké halekání, ale procítěné chorály a splynutí s duchem starých časů. Pak odpustím i pasáže, kdy se Dan pouští do výšek, kde si občas není úplně jistý. Folková položka jasně určuje hlavní tok starých zkazků, ale atmosféra zde hraje druhou hlavní roli. A co je nejdůležitější, hudba Wolcensmen se snaží víc rozprostřít a zabrat si pro sebe víc místa. Ne hamižně a bez rozmyslu, ale ve vší přirozenosti.

 


Pokud bych měl obě dosud vydaná alba nějak odlišit, rozdíl bude spíš ve zkušenostech a získaném citu pro samotnou kompozici. Je to pořád temný folk, ale Dan je člověk, který se umí dívat kolem sebe. Míří kupředu a i když se může zdát, že druhé album se od debutu příliš neliší, ten skladatelský posun tam je zkrátka znát. V jedničce bylo možná víc vášně a skutečných tradic, ale také víc naivity. Dvojka nabízí více jistoty, kvalitnějšího a citlivějšího zpracování. A vlastní příběh. Hodně tomu jistě pomohla producentská ruka Johna A. Riverse, který v minulosti spolupracoval mj. i s velikány Dead Can Dance. Stejného názoru je ostatně i Dan. Albu to skutečně prospělo, povedlo se sladit detaily, nálady a i když i zde najdu pár křiklavějších přechodů, nebo naopak trochu opatrnějších míst, je novinka albem, s jehož progresem musím být spokojen.

 

Fire In The White Stone je křehká bojůvka, které nechybí duše a dar převyprávět svůj příběh způsobem, který se po jistém čase umí dostat pod kůži. Přes to všechno je ale projekt Wolcensmen pořád na začátku cesty. Druhé album potvrzuje potenciál vložený do debutu a ukazuje Dana jako nadaného hudebníka, autora i vypravěče. Srdcaře a patriota. Fandím mu, budu fandit dál a jsem jeho epice nakloněn. Fire In The White Stone je to správné vykročení za splněnými sny.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky