Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wolvserpent - Perigaea Antahkarana

WolvserpentPerigaea Antahkarana

Victimer7.2.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Magie, příroda, praskání ohně a křik vran. Wolvserpent znovu rozehrávají svůj folklórem načichlý drone, akorát že dnes už trochu nudí. Méně je někdy více.

Wolvserpent se zabydleli. V náruči lesního chrámu, obklopeni svícemi, kytarami, houslemi a knihou zaříkávání, ze které čerpají své veškeré, tmou pohlcené zážitky. Znovu jsou na svých místech, jen ve dvou, snad v milostném objetí, snad jen duševně spřízněni, každopádně daleko od civilizace a hluku velkoměst. Tam, kde končí poslední silnice, začínají pochyby, neboť obestoupení lesem je zásadní a vrhá stíny na mysl. Přesně tohle ovšem Wolvserpent vyhledávají. Dlouhé meditace v ševelu stromů, kdy jde teplo z uhlíků rozdělaného ohně a člověk se pomocí neustále se opakujícího riffu dostane až k rituálnímu hudlání nad rozlitou krví čerstvě podřízlých koz a beranů.

 

Staré časy Pussygutt jsou zapomenuty, i když byly krásné. Dobré dojmy ve mně zanechala i úvodní symfonická dronáž "Blood Seed", která krvácela i dýchala stejně pomalu, jako se i dotýkala tradice pohanského bytí. V tomto srovnání už novinka "Perigaea Antahkarana" nepůsobí tak výrazně, neboť dvojnásobek času sebou nenese ovoce jako spíš chmury a vrásky na čele posluchačově. Kapela se rozhodla zaoblit ostré hrany a dala prostor epičtějšímu projevu. Na albu je pořád plno vzteku a choré mysli, ale ta suchá primitivnost se pomalu vytrácí. Nový obřad je bohatší na aranžmá, snaží se být košatější, ale na svou snahu také bohužel doplácí. Nejde tolik do hloubky, i když se tváří, že tomu tak je.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/wolvserpent%20pa.jpg

 

I Wolvserpent patří mezi ty, kteří disponují darem přemostění stavu reálné mysli do spárů snění a vyvolaných haluzí nejen ve větru kmitajících stromů. Platí to i dnes, ale taky je pravda, že minule užitých dvacet minut na jeden song je až až a takové dva songy na celou desku je vcelku mile splněný limit, který nesmrdí po zanesených střevech a nesesouvá horní víčka. Z toho lze snadno vyvodit, že dnešní dávka je už nad limit a co si budem povídat, nuda se občas přikrade.

 

Pokud se Wolvserpent rozhodli svou rituální meditaci prodloužit a dát k poslechu hned čtyři veledlouhé kompozice, bylo to jistě z důvodu mocnějších čarovných účinků. Ty se sice dostavují, ale nepůsobí tak přesvědčivě jako na "Blood Seed", jsou jiné a je třeba si na ně zvyknout. Jejich hlavní smysl je rozevlátý v prostoru, nejde tolik pod kůži. Z novinky není cítit tolik dřevní podstaty, jako spíš důraznější splynutí s přírodou a jejího působení na člověka. Jistě, dá se namítnout, že vše je na svých místech, myšlenkově i hudebně se protahuje dronující agónie, ale funguje to tak nějak na půl plynu. Už tu není slyšet to staré skřípavé vytí vlka skrz mužské chorály a skřeky ze tmy, dnešní návštěva spíš evokuje Osadu Havranů, kdy Jiří Bartoška skloněn nad zurčícím potokem přemítá nad prvním nalezeným klíčkem jarního pole. Což o to, s tou celkovou (až blackovou) výpravností je to docela dobrodružná představa, ale Wolvserpent umí být děsivější. Tak či tak, dejte tomuto albu šanci. Nechte rozeznít smyčce přicházející odněkud ze tmy, slyšte rezonující vibrace stereotypních riffů. Jejich majiteli jsou dva podivíni z Idaho.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky