Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wrathrone - Reflections of Torment

WrathroneReflections of Torment

Garmfrost1.11.2018
Zdroj: CD / promo od vydavatele
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Wrathrone na poslední desce Reflections of Torment předvádí old schoolový nářez. Jejich death 'n' roll má své kouzlo, ale stále jen lokálního rázu. Uvidí se časem.

V posledním balíčku s promo CDs od ruského labelu Satanath Records se objevilo hned několik nahrávek, které přísahají na švédskou podobu death metalu. Zatímco mě velice mile překvapila peruánská ale švédsky znějící smečka Fervent Hate s deskou Tales of Hate, Lust and Chaos svojí vyspělostí a vůbec výbornými skladbami, druhé album finských Wrathrone milé překvapení nepřináší. Reflections of Torment nahrávkou úplně špatnou není. Klukům to šlape, o tom žádná. Jen zatím stojí před pomyslnou bránou do vyšších sfér a bojí se ji otevřít.

 

wrathrone

 

Moje přísné tvrzení zkusím vyvážit chválou přímočarých nápadů a dobrého growlu, který svojí hloubkou imponuje mému vkusu. Kluci i přes své relativní mládí (služební i osobní) hrnou styl, který vznikal v době, kdy možná ještě nebyli na světě. Zapálení pro pravověrný death metal ani tah na branku Wrathrone nechybí. Jsem překvapen i úrovní zvuku. Vše chrastí, jak se na severskou bandu sluší a patří. Jenže za vším najdete nějaké to ale, že.

 

Když jsem četl pár recenzí na Reflections of Torment, napadlo mě, zda neposlouchám jinou nahrávku. Dozvěděl jsem se, že tato deska je čerstvým větrem do stojatých vod old schoolového deathu a překvapením roku. Nechci shazovat ani Wrathrone, ani kritiku, ale dle mého názoru si na podobné soudy bude muset kapela ještě chvíli počkat. Dobré nápady i instrumentální zdatnost jsou na můj vkus docela často shazovány vatou, výplní, nebo přílišnou jednoduchostí. Pro příklad se zastavím u výkonu bubeníka Mikaela Ruoho. Jeho schopnosti naplno vyniknou v groove pasážích, kde se pokaždé rozparádí s přechody a skvělou hrou se šlapáky. Naopak v tupa tupa rytmu mi jeho více než sporá hra nesedí vůbec. Je mi jasné, že do ploch, kde kytary samy nepředvádí žádné parádičky, není možné hrnout střelhbité blasty, rafinované přechody a práci s činely, ale nejeden bubeník už v minulosti předvedl, že i to lze.

 

Wrathrone se upsali old schoolu a každou vteřinou nám dokazují, že z něj neuhnou. Svěžím větrem do stojaté vody mohou být příjemné melodie, které tu a tam problesknou hřmotnou divočinou. Zdá se, že nejsilnější v kramflecích jsou právě v sólových vyhrávkách. Že by tudy vedla cesta z bahna?

 

 

Abych nesoudil jen přísně, při srovnání s debutem Born Beneath a dvojkou Reflections of Torment je evidentní, že kapela na sobě maká, nestojí na místě a z divokého hříběte vyrůstá vášnivý hřebec. Pokud se vše usadí, uhladí či zašpiní (dle potřeby), je možné, že další deska bude tou, která kapelu z podzemních garáží vytáhne.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky